Gabriel

PORUCHY CHOVÁNÍ

„Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy dítě není schopné respektovat běžné normy chování na úrovni odpovídající jeho věku (eventuálně na úrovni rozumových schopností).“¹

Jako poruchy chování se nejčastěji označují negativní odchylky v chování určitých osob od normy, jak je chápána jinými osobami nebo skupinami. Norma je tedy určité měřítko společnosti, zatímco normalita je vyjádřením stavu, který je v souladu s touto normou.²

Podle stupně společenské závažnosti lze klasifikovat tyto tři typy poruchového chování:

1. Disociální chování, tj. chování nespolečenské, nepřiměřené, které lze zvládnout běžnými pedagogickými postupy a nenabývá sociální dimenze. Jedná se o kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus, lži aj.

2. Asociální chování, které je v rozporu se společenskou morálkou vzhledem k nedostatečnému či dokonce chybějícímu sociálnímu cítění. Toto chování se již zřetelně odlišuje od společenského průměru, ale svou intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Jedinec v důsledku škodí hlavně sám sobě. Jedná se např. o alkoholismus, toxikomanii, demonstrativní sebepoškozování, záškoláctví a potulka.

3. Antisociální chování zahrnuje veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk, původ a intenzitu činu. V důsledku tohoto chování je poškozen jedinec i společnost, ohrožuje nejvyšší hodnoty, včetně lidského života. Náprava tohoto chování je možná pouze prostřednictvím ústavní péče zajištěné především školskými zařízeními a věznicemi. Mezi projevy tohoto chování se řadí veškerá trestná činnost (např. krádeže, loupeže, vandalismus, sexuální delikty, zabití, vražda), vystupňované násilí a agresivita, terorismus, organizovaný zločin a trestná činnost související s toxikomanií.³

Vágnerová rozlišuje poruchy chování do dvou kategorií:

1. Neagresivní chování,u kterého sice dochází k porušování sociálních norem, ale nejsou spojeny s agresivitou. (např. lži, záškoláctví, útěky
   a toulání).

2. Agresivní chování, kde je navíc podstatné násilné porušování a omezování práv ostatních, lze je tedy z tohoto hlediska považovat za závažnější (např. násilné chování, týrání a vandalismus).

Mezi oběma těmito typy chování není přesná hranice, mohou se různým způsobem kombinovat.⁴

Poruchy chování jsou také charakteristické svými projevy agresivního
a vzdorovitého chování. Aby však mohla být diagnostikována porucha chování, musí jít o projevy dlouhodobého charakteru (tzn. že trvají alespoň šest měsíců nebo déle),
a nesmí jít o psychiatrické onemocnění.⁵ Podle Vágnerové při posuzování těchto poruch mají velký význam následující charakteristické znaky:

1. Četnost takových projevů.

2. Jejich variabilita.

3. Doba, kdy se poprvé objevily – čím dříve ke vzniku poruchy dojde, tím je prognóza horší.

4. Intenzita a závažnost projevu.

5. Vztah k okolnostem – tj. eventuální příprava a promyšlenost činu.

6. Sociální charakter – chování ve skupině, jeho organizovanost.⁶

Při diagnostice poruch chování se zohledňují určité projevy chování zahrnující nadměrné rvačky nebo tyranizování slabších, krutost k jiným lidem nebo zvířatům, závažné ničení majetku, zakládání ohně, krádeže, opakované lhaní, chození za školu a útěky z domova, mimořádně časté a intenzivní výbuchy zlosti, vzdorovité provokativní chování a trvalou silnou neposlušnost.⁷

Diagnóza poruchy chování zahrnuje:

1. poruchu chování ve vztahu k rodině;

2. nesocializovanou poruchu chování;

3. socializovanou poruchu chování;

4. poruchu opozičního vzdoru;

5. jiné poruchy chování;

6. nespecifikovanou poruchu chování.⁸

Train také uvádí, jaké dopady mohou mít poruchy chování na projevy dítěte:

• Může se zdát, že se dítě nezajímá o ostatní.

• Může mít nepřátelské vidění světa.

• Bude nám připadat, že dítě nemá žádné výčitky svědomí.

• Může být zdánlivě houževnaté, avšak s nízkým sebevědomím.

• Může být přelétavé, bezstarostné a náchylné k nehodám.

• Může kouřit, pít a mít zálibu v sexuálním životě od útlého věku. Může se dostat k drogám.

• Školní výsledky budou špatné.

• Nebude oblíbené.

• Pro své chování může být vyloučené ze školy nebo může mít potíže se zákonem. Může se pokusit o sebevraždu.⁹

Mezi konkrétní projevy poruchového chování Train zahrnuje agresivní chování, útěky, krádeže, tvrdohlavost, ničení věcí, lhaní, podpalování věcí, fyzické násilí.¹⁰

Charakteristické znaky jedince s poruchami chování

Jedinci s nežádoucími projevy chování mají určité specifické psychologické
a sociální znaky. Z psychologických znaků se zpravidla udávají odlišnosti intelektuální, citové a volní. Většina jedinců s poruchami chování má inteligenci pohybující se v rámci slabého průměru a podprůměru, přičemž nižší intelektová úroveň se ukazuje příznivější pro rozvoj asociálního a antisociálního chování, což může vyplývat ze snížené sebekritičnosti
a neschopnosti dostatečně posoudit své jednání i danou situaci. Emocionální život těchto osob bývá často chudý, to pak přináší jistou nesmělost, znechucení, náchylnost k fantazii a snění, citovou nevyspělost a pocity méněcennosti. Často jde o jedince citově deprivované nebo subdeprivované, se změněným citovým prožíváním. Destruktivní postoje, vandalismus, agrese či autoagrese mohou u nich být určitými formami obranného mechanismu. Ve volní sféře se narušení projevuje slabou vůlí. Volní akt je ovlivňován a veden motivací, která má výrazně egoistický charakter. Volní autoregulace je obvykle nezralá, převážně emocionální
a směřuje téměř výhradně k uspokojování vlastních aktuálních potřeb, a to bez ohledu na okolí.¹¹

Sociální znaky jedinců s poruchami chování jsou odvozovány z prostředí, které je obklopuje a mezi něž lze zahrnout zejména rodinu, školu či pracoviště
a způsob trávení volného času. Typickým sociálním znakem narušených jedinců jsou vážné poruchy rodinných funkcí, často se v jeho anamnéze vyskytují rodiny neúplné, rozvrácené, příliš početné či rodiny s konfliktními vztahy nebo s vyskytujícím se členem, jež má problémy se zákonem. Mládež se sociálně patologickými jevy má často narušený vztah ke škole, vzdělání a k práci. Další z charakteristik je také povrchnost zájmů ve volném čase. Pokud je jedinec členem party, účastní se většinou i její delikventní činnosti, která často zastupuje jiné možnosti aktivity či seberealizace. Na sociální charakteristiku jedinců s poruchami chování má také vliv topografické rozložení, kdy kriminalitou bývají více postižena místa s velkou migrací obyvatelstva, koncentrací průmyslu a hlavně se silnou anonymitou, kterou poskytují sídliště větších měst.¹²

Faktory ovlivňující poruchy chování

Při vzniku poruchového chování jde často o multifaktoriální podmínění. Ve vzájemné interakci zpravidla působí biologické i sociální faktory.¹³ Vágnerová mezi biologické faktory ovlivňující poruchové chování zahrnuje dědičné dispozice, biologické dispozice a úroveň inteligence, mezi sociální faktory jsou zahrnovány nevhodné vlivy prostředí rodiny, vrstevnické skupiny, určité subkultury či sociální skupiny a vliv životního prostředí.¹⁴

Z hlediska genetické dispozice mají největší vliv na poruchové chování zejména temperamentové rysy. Rizikovým faktorem je zejména dráždivost, impulzivita, potřeba vyhledávat vzrušení, snížený sklon k úzkostnému prožívání (to způsobuje snížení zábran)
a menší citlivost ke zpětné vazbě, či spíše nezávislost na pozitivním sociálním hodnocení
a lhostejnost k odezvě. Typický také bývá odmítavý postoj k běžným sociálním normám
a preference vlastních pravidel chování, které jsou obvykle zaměřeny jen na uspokojování vlastních potřeb. Rodič s podobnou dispozicí se často chová problematicky a lze tedy předpokládat, že své dítě bude vychovávat nevhodným způsobem a stane se pro ně nežádoucím modelem chování. Také biologickou odchylku lze chápat jako rizikový faktor zvyšující sklon k nežádoucímu způsobu chování. Biologické znevýhodnění může vzniknout na úrovni narušení struktury či funkcí CNS, jež může mít různou etiologii. Nejčastěji se jedná o hyperaktivitu, která je způsobena organickým postižením CNS a projevuje se především emoční labilitou, impulzivitou a nižší schopností sebeovládání. Tito jedinci mají větší sklon k neadekvátním reakcím, jako je například výbuch agresivity. Úroveň inteligence zpravidla není faktorem, který by významně ovlivňoval míru pravděpodobnosti vzniku poruchového chování, toto chování však často bývá spojeno se školním selháním, na němž se může intelekt spolupodílet, ale velký vliv zde má také sociokulturní zanedbanost a celkově nepříznivá konstelace zátěžových faktorů.¹⁵

Velmi významný je rovněž vliv sociálních faktorů. Velkým rizikem vzniku nežádoucích způsobů chování či nevhodných osobnostních charakteristik je život v nevhodném nebo nepodnětném prostředí, přičemž nejdůležitějším sociálním prostředím je pro dítě rodina.¹⁶

Mezi nejdůležitější rizikové situace v rodině, které mohou způsobit výskyt negativního chování, se řadí:

1. špatné soužití rodičů – neustálé hádky rodičů a nezájem o děti může ovlivňovat pocit bezpečí u dětí, později se z nich také mohou stát násilníci;

2. nízké postavení rodiny v komunitě – může ovlivnit i vztah dítěte k jeho vrstevníkům, zvláště když se mu z nějakého důvodu kvůli jeho rodinným poměrům posmívají;

3. byt, ve kterém žije příliš mnoho lidí – to bývá pro dítě častou příčinou frustrace a napětí, jež se postupně zvyšuje;

4. početná rodina – dítěti se v ní obvykle nedostává potřebné pozornosti, své zklamání a pocity frustrace tak často ventiluje mimo rodinu;

5. otec nebo matka pro své osobní problémy nejsou schopni se o dítě starat – taková rodina nemůže dítěti zajistit náležitou péči a dohled;

6. rodina žije ze státní podpory – rodiče často nejsou schopni řídit svůj život ani život svých dětí, postrádá také základní hodnoty, jež obecně uznává společnost;

7. otec je zapleten do zločinu.¹⁷

Nevhodným rysem rodinného prostředí může být také tzv. subdeprivační působení rodiny, kdy rodina funguje pouze formálně, ale nedokáže dát dítěti pocit jistoty, že je pro rodiče důležité a nejsou zde ani vymezeny žádoucí hodnoty a normy chování. Další možnou příčinou vzniku poruchového chování u dětí z úplných a zdánlivě funkčních rodin může být nuda, nedostatek životního smyslu a adekvátních cílů. Rodina, která v tomto smyslu dítěti nic neukazuje, jej také nemůže ničemu naučit.¹⁸

Train také upozorňuje na zásadní vliv rodičovské výchovy, zmiňuje přitom nevhodné výchovné styly příliš direktivního nebo příliš benevolentního charakteru. Rodiče, kteří dítěti nezajišťují optimální výchovné působení, zpravidla:

• nedokáží poskytnout svému dítěti dostatečný dohled;

• nedokáží stanovit jasně a důsledně pravidla a cíle;

• nedokáží projevit nesouhlas s nevhodným chováním, například s krádežemi, při němž sami nebyli svědky;

• vyhnuli se konfrontaci důležitých témat;

• nedokáží reagovat v krizových situacích jinak než emotivně;

• nedokáží uplatnit pravidla výchovy, protože si prostřednictvím společného prožívání příjemných zkušeností nevybudovali smysluplný vztah se svými dětmi.¹⁹

Skupina vrstevníků může být také negativním faktorem projevujícím se ve vzniku poruchového chování jedince, zejména tehdy, jedná-li se o asociálně zaměřenou partu se specifickými normami a hodnotami.²⁰

Také určité subkultury a sociální skupiny mohou mít stimulační vliv na rozvoj některých nežádoucích forem chování, zvláště takové, které toto jednání tolerují. Dítě je v takovém prostředí vychováváno značně odlišně než v běžné společnosti, jsou mu prezentovány jiné hodnoty a normy. To platí zejména u etnických menšin (v našich podmínkách jde převážně o romské etnikum), ale tyto problémy mohou mít i jiné skupiny obyvatel. ²¹

Určitým způsobem se na rozvoji nežádoucího chování může podílet i životní prostředí. Nepříznivě může působit například přítomnost velkého množství lidí na sídlištích, která jsou typická svou anonymitou a kde lze jen velmi obtížně rozeznat stálé obyvatele od cizích příchozích. Děti a mladiství se v takovém prostředí častěji a ve větší míře chovají asociálně než v místech, kde jsou podrobeni sociální kontrole a nelze spoléhat na anonymitu velkého města s vyšší fluktuací obyvatel.²²