Gabriel

20. INTERPERSONÁLNÍ PERCEPCE

Sociální percepce – interpersonální percepce

-termín sociální percepce zavedl do psychologie americký psycholog J. S. Bruner, který jím

původně označoval sociální determinaci percepčních procesů

-později byl pojem sociální percepce ustálen ve významu interpersonální percepce vlivem

výzkumů zabývajících se problematikou vnímání člověka člověkem

-vnímání – percepce je selektivní zpracování informací podle určitých principů do

významových celků, které v závislosti na jiných funkcích vstupují do chování jako regulátor

jeho odpovědné složky

Základní charakteristiky (zákonitosti) procesu percepce

1. zákon selekce -> z objektů, které jsou v zorném poli člověka jsou vnímány (přijímány)

pouze některé

2. efekt primárnosti -> ty objekty, příp. části celků, které jsou přijímány jako první, bývají

pro utváření vnímaného celku významnější než později přijaté informace

3. zákon interference -> v průběhu percepčního procesu se uplatňuje minulá zkušenost =>

výběr určitých objektů, jejich detailů či znaků je vždy ne zcela uvědomovaně ovnlivněn

předchozím vnímáním (tvary, souvislosti) a zkušeností (s objekty, osobami)

4. podvědomá hodnotící hlediska spojená s vnímanými objekty -> utváří se v průběhu

percepce

5. proces percepce je subjektivním dějem -> podílí se na něm osobnost jako celem,

různé složky osobnosti – podle situace v různém zastoupení a významnosti

6. úroveň smyslů a senzitivita jedince -> k základním předpokladům percepce

patří její adekvátnost

Průběh percepce

-vstupní blok tvoří recepční děje -> hlavní roli sehrávají jednotlivé receptory, analyzátory –

dochází k přeměně působení vnějších vlivů do podoby nervového vzruchu

-fyziologické i psychologické recepční děje již ovlivňuje senzitivita způsobující první

selekci podnětů

-druhý blok tvoří tzv. subjektivní filtr -> přijímané dílčí informace jsou znovu podrobeny

selekci, výběru a modifikaci, uplatňuje se vliv předchozí zkušenosti

-vlastní zpracování dílčích informací do logického celku, vnitřního obrazu (modelu) vnímané

skutečnosti probíhá ve dvou rovinách – vědomé a podvědomé

-percepční děje ovlivněné předchozí zkušeností jsou označovány jako apercepce

-mezi apercepční děje patří i atribuce v tom smyslu, že způsob připisování příčin událostem je

vždy zároveň projevem předchozí zkušenosti

Sociální senzitivita

-sociální senzitivita = vnímavost k podnětům sociální povahy,schopnost registrovat

a adekvátně vyhodnotit sociální podmínky života

-problém sociální citlivosti – percepční senzitivity – není zatím dostatečně osvětlen -> na

základě výzkumných zjištění se jedinci s vyšší mírou sociální citlivosti (a empatie) zároveň

jeví jako více empiričtí, skeptičtí, hůře ovlivnitelní, individualističtější a nonkonformní,

snáze přijímající změny

-sociální senzitivita je chápána jako jeden z faktorů sociální inteligence

Vnímání druhého člověka

-do interakce vstupuje jedinec:

 takový, jaký objektivně je

 jak se „vidí on sám“

 jak ho „vidí“ druhý člověk

-vnímání druhých lidí má obvykle 3 složky:

1. expektační složka

-utváření dojmu a názoru o druhé osobě je silně ovlivněno očekáváním určitého

chování (projevů, vlastností), které se projevuje dvojím způsobem:

 percepční predispozicí (připraveností globálně vnímat určitým způsobem)

 „zaostřeností“ na vnímání „určitých“ projevů (výběrovou citlivostí pouze

k určitým jevům, projevům)

2. afektivní složka

-utváření dojmu a názoru o druhé osobě je ovlivněno emocemi, které:

 „zabarvují“ vnímání jiného člověka v důsledku citově podbarveného vztahu

 stenizují či (většinou) astenizují percepční aktuální děje

3. atributivní složka

-utváření dojmu a názoru o druhé osobě má tendenci přisuzovat (přičítat) určité vnitřní

a vnější (osobnostní) charakteristiky danému člověku -> podstatné přitom je, co lidé

subjektivně považují za příčinu chování druhých lidí – lidé vytvářejí hodnocení

člověka na základě vyhodnocení jeho chování ve 3 rovinách:

 konsenzus = zda se člověk chová shodně (konsenzuálně) s jinými lidmi

 odlišnost = zda posuzovaný jedinec přistupuje j odlišným úkolům, problémlm či

situacím diferencovaně nebo „velmi podobně“

 konzistence = zda s určitou situací souvisí určitá odpověď (chování)

-při vysokém konsenzu mají lidé tendenci přisuzovat chování druhého situaci, při nízkém

konsenzu osobě partnera, při vysoké odlišnosti spatřují příčinu v osobě, při nízké

konzistenci v situaci, při vysoké konzistenci v osobnosti

-v procesu tvoření dojmu o druhém hraje úlohu několik faktorů:

 často je užívána implicitní teorie osobnosti o osobnostních rysech a o tom, které rysy

se vyskytují současně -> implicitní teorie osobnosti předpovídá, že ten, kdo má určitý

povahový rys, má také několik dalších, které jsou s ním spojeny, některé osobnostní

rysy jsou navíc považovány za důležitější než jiné

 obvykle jsou vytvářeny vlastní teorie o druhých – osobní konstrukty = vlastní teorie

o tom, jací jsou ostatní -> jsou budovány na základě zkušenosti a mají bipolární

charakter (např. vřelý-chladný, šťastný-nešťastný, úspěšný-neúspěšný aj.)

 je důležité, jak jsou získány první informace o druhých lidech -> první dojmy mohou

ovlivnit chování

 druzí lidé jsou v procesu percepce kategorizováni a při jejich posuzování se užívá

stereotypů (klasifikace lidí podle předem daných kritérií na základě povrchních

charakteristik)

Sebepercepce

-jedinci chápou a poznávají své postoje k jiným lidem, své emoce a vnitřní stavy nikoli přímo,

ale až jejich odvozováním z pozorování vlastního chování v kontextu jiných lidí

-poznávání sebe sama i druhých lidí ilustruje koncept označovaný jako Johariho okénko:

VEŘEJNÁ

OSOBA

je mi o sobě

známo

není mi

o sobě známo

SLEPÁ

SKVRNA

MÉ

TAJEMSTVÍ

jiným je

(o mně) známo

jiným je

neznámo

NEVĚDOMÉ

VĚDĚNÍ

-v sociální percepci vznikají kombinace toho, co o sobě ví jedinec samotný a něm vědí jiní

lidé -> proporce v Joharioho okénku jsou proměnlivé v závislosti na životních okolnostech

-v průběhu socializace si jedinec vytváří primární obraz sebe sama, jehož pojetí je silně

závislé na vlivech jiných osob a sociálního prostředí -> v závislosti na tom, jak se obraz sebe

sama blíží skutečnosti a jak zabarvuje vztah k sobě, tak je více či méně zkreslováno

i vnímání jiných lidí

Chyby v posuzování druhých (percepční stereotypy)

 první dojem -> první dojem ovlivňuje další posuzování určitého člověka

 haló efekt -> sklon nechat se unést jedním nápadným rysem

 nesprávná generalizace -> z jediného projevu je usuzováno na trvalou vlastnost

 logická chyba -> na základě zkušenosti se utváří domněnka, že některé vlastnosti

spolu „logicky“ souvisí

 efekt mírnosti (shovívavosti) -> sympatický člověk je v jeho projevech posuzován

mírněji – opakem je efekt přísnosti

 efekt sociálního postavení -> podle sociálního postavení (status, profesi), jsou

danému člověku přisuzovány vlastnosti obvykle spojované s danou profesí

 projekce -> očekávání, že druhý člověk má podobné motivy, zájmy, postoje a názory

jako sám pozorovatel

 efekt novosti -> výraznější vliv na utváření dojmu o jiném člověku mají nejnovější

informace

 chyba centrální tendence -> projevuje se zejména při posuzování většího počtu lidí =

přiřazování pozorovaných vlastností či projevů nepříliš diferencovaným typům,

„škatulkám“; určitou variantou = tendence vyhýbat se extrémním hodnotám

 chyba kontrastu -> tendence přiřazovat pozorovaným lidem takové vlastnosti, které

jsou v protikladu k vlastnostem pozorovatele

 chyba blízkosti (chyba „blízké asociace“) -> časová nebo prostorová blízkost

podnětů vede k tomu, že jsou posuzovány analogicky => tendence shodného

posuzování

 předsudky -> vychází z dříve utvořených předpojatostí

 tradice = lidová moudrost -> zjednodušuje vnímanou skutečnost

 vulgarizace -> neoprávněné, neopodstatněné zjednodušení určitých poznatků,

principů, zásad aj. -> nedostatek hlubšího zvažování nísobený citovým zaujetím

 osobní posuzovací styl -> každý posuzovatel má vlastní míru přísnosti a mírnosti,

která ovlivňuje celkové posouzení