Gabriel

Člověk se uklidní, vnímá hudbu. Cítí vibrace nástrojů… Nese si svůj problém. Do středu Země. Tam, kde je jádro zrození i smrti. Spálí a zrodí se…

            Na tento proces jsem šel s tím, že objevím část své duše, která chtěla být před pár lety sama. Avšak jak mlčela, nemluvila, seděla tiše v té komnatě, zapomněl jsem na ní. Cítil jsem, jak mi něco k mé celistvosti chybí, ale už jsem zapomněl co to bylo. Večer před procesem jsem si na ní vzpomněl. Viděl jsem ji, jak sleduje život jakoby „za sklem“. Nemohla ven. A já si šel pro ní. Síla vichřice, vody i země, kterou jsem procházel, byla intenzivní. Vnímal jsem ji na každé části svého těla. Strach. Co mi to udělá? Slyším, jak je mi řečeno, že stejná síla mě stvořila a stejná je i ve mně. Prožil jsem si znovuobjevení sebe sama… Spaluji nedůvěru. Oheň.

Poté malujeme…

            Druhý den. Vracím se zpět do Matky Země. BUBNY. SRDCE, SRDCE, SRDCE. Rytmy, které splývají s mou bytostí. Jdu tam s vděkem a podívat se na sílu, která je naší součástí. ZPĚV. Slyším však ženu. Matku. Jsem na podložce v místnosti, ale také u Indiánů. Jsou kolem mě. Zpívají. Kývají se. Ležím se zavřenýma očima a otevírají mi cestu k vesmíru. SRDCE, SRDCE, SRDCE. Jsem na podložce, i u Indiánů… Cítím je, vidím se shora. Jsem v prostoru, ve vesmíru. Všude jsou hvězdy. Odkládám vše, a dostávám na sebe něco, co nedokážu popsat. Jsou to Dary. Cítím bezčasovost. Přítomnost v místnosti, minulost, která se stala a nyní se otevřela-u svého kmene i obřad, kterým jsem se podíval dál, než dokážu pochopit. ZEMĚ. Jádro planety. Spaluje se přítel, kamarád, zaměstnanec, syn… Všechny role. Dochází mi, že spaluji svou identitu…

            Nemohu se dlouho probrat. Nechápu, co se stalo. Nedokážu to vysvětlit. Hluboký prožitek ze zkušeností, z minulosti i přítomnosti. Otevírám oči a zase je zavírám… Dlouho mi trvá, než dokážu mluvit…