Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tradice

 

 

Vymezení pojmů:

 

Tradice:

Tradice (lat. traditio < tradere předávat) je pojem označující předávání poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slova se neužívá pouze v jediném významu. Rozumí se jím:

to, co se předává (traditum);

proces předávání (tradendum);

zvyklosti, konvence, obyčeje.

 

Pojem

Pojem tradice pochází z latinského pojmu traditio, který vznikl spojením trans (přes) a dare (dávat). Tomuto pojmu odpovídá řecké slovo παράδοσις (paradosis).

Tradice se chápe obvykle, jak již bylo uvedeno výše, jako předávání celku poznání, schopností, obyčejů a mravů kultury nebo skupiny. Tradice je z tohoto pohledu kulturním dědictvím, které se předává z generace na generaci. Pod toto pojetí spadá i vědecké poznání, umění, rituály, morální pravidla a recepty na přípravu jídel. Vedle těchto vysoce kulturních obsahů se k pojmu tradice řadí i dočasně platné zvyklosti – to, co je běžné a obvyklé.

Méně často se pojmu tradice užívá pro tradování, samotný proces předávání, i když toto tradování vytváří samotnou podmínku přenosu tradice.

 

...Předávání, dědění; historicky vzniklé zvyky, společenské instituce, ideje, normy a pravidla chování, jež se předávají z generace na generaci. Způsob tohoto předávání i jeho společensko ideový obsah (národní tradice). Součásti sociálně kulturního dědictví, jež se uchovávají ve společenských třídách a skupinách po dlouhou dobu. Pro tradici je charakteristické, že je uznávána již pro fakt své existence v minulosti. Oblast působení tradic je velmi široká. Týká se výroby, techniky, vědy, zvláštně významná je v náboženství (nejtradičnější forma společenského vědomí), v umění i filozofii, týká se celého způsobu života a myšlení lidí. Rozlišují se tradice pokrokové, spjaté s tvůrčím rozvíjením společnosti a její kultury a tradice reakční, spojené s přežívajícími pozůstatky minulosti. Tradice ve vědě se týkají hlavně poznatků a výzkumných metod, tradice v umění především uměleckého mistrovství a stylu.

 

Teorie tradice

Teorie tradice existují ve výcero rozdílných oborech – užívá jich etnologie, sociologie, filosofie, teologie, literární a právní věda.

 

Fenoménu tradice se věnovala především sociologie; Max Weber označuje orientaci na tradici za jeden ze čtyř základních typů sociálního chování. Pro vznik teorie tradice v sociologii má velký význam dílo Edwarda Shilse a Shmuela N. Eisenstadta.

 

Z filosofů se teorii tradice věnoval především Josef Pieper, který si všímal ve vztahu k teorii tradice i středověké tradice a katolického pohledu

 

Co jsou zvyky a obyčeje ?

Ustálená pravidla či způsoby chování lidí, které vznikly v průběhu dlouhé doby jako regulativa způsobu života v určité sociálně interakční struktuře. Sociologové se charakterizují jako ustálené vzorce chování (sociální stereotypy) vzniklé v určitých společenských podmínkách a reprodukované v určité společnosti či skupině. Historicky jsou zvyky a obyčeje zakotveny v rituálech, jejichž představivostí sycená stereotypnost byla vázána především na cyklickou proměnlivost ročních období, na zajištění materiálního dostatku (úrody, sklizně, užitku dobytka) a na významné události v rodinném životě. První okruh prezentují zvyky a obyčeje výroční, dělené na jarní (Morana, pomlázka, stavěni májek), letní (pálení svatojánských ohňů), podzimní (posvícení, shazování kozla) a zimní (zvyky a obyčeje předvánoční a vánoční, masopust). Druhou oblast představují zvyky a obyčeje vztahující se k neperiodickým událostem v osobním životě (zvyky a obyčeje týkající se narození, sňatku, smrti, pohřbu), tj. zvyky a obyčeje rodinné. Třetí oblast zastupují zvyky a obyčeje hospodářské, čerpající z dávných rituálů zemědělských (agrárních) kultů. Vedle těchto tří základních skupin se v lidové tradici udrželo i velké množství zvyků a obyčejů příležitostných, jež ztratily nejen náboj pověrčivosti, ale i povědomí původu a smyslu. Zvláštní skupinu tvoří zvyky a obyčeje náboženské, představující stereotypní chování spjaté s dodržováním norem náboženské věrouky či tradice, realizované především ve sféře každodenního života a rodinných vztahů. Na rozdíl od obřadů nejsou souhrnem zvláštních symbolických činností, ale jsou včleněny do systému praktické činnosti. Náboženské zvyky a obyčeje vznikají při formování takového stereotypu chování, který i když není bezprostředně včleněn do náboženského kultu, je určitým způsobem spjat s dodržováním různých náboženských předpisů a norem, s tradicemi etnických společenstev náboženského původu ap. Zvyky a obyčeje jako odraz historických a etnických zvláštností určitých společenstev i přes relativní stálost (platnost společenského úzu) podléhají vývoji, který je součástí společenského řádu. Jako takové se mohou zvyky a obyčeje stát zdrojem utváření národní specifiky i fenoménů etických (mravy) a esoterických (móda, vkus).

 

Výchova:

 

Jde o proces záměrného a soustavného formování osobnosti, usměrňování jejího duševního, do určité míry i tělesného růstu v souladu s cíli a úkoly, jež si společnost dává na určitém stupni svého vývoje. Výchova připravuje člověka k aktivní účasti na společenském, hospodářském a kulturním životě. Výchovně působí společenský život, vývoj techniky a vědy, literatura a umění, sdělovací prostředky a mnoho faktorů životního prostředí.
Organizovaná výchova je cílevědomá a uskutečňuje se specificky především v součinnosti rodiny a školy, předškolních a mimoškolních institucí, organizací mládeže a dalších společenských organizací. Se zvyšováním úrovně společenského vývoje nabývá stále většího významu rozšiřování procesu výchovy a vzdělávání na celý život člověka. Výchova úzce souvisí se vzděláním a je všeobecnou a nutnou kategorií společenského života.

 

 

 

 

Úvod

Tradice mohou být jak náboženské, tak světské. Rozhodl jsem se, že svou práci ponesu v duchu tradic a svátků z hlediska náboženství a to proto, že všechna náboženství na světě spojuje jediné: Víra. A víra je motivací, tažnou silou i vnitřním ohněm, který v nás probouzí sílu žít... V naší společnosti žijí lidé, kteří se hlásí k různým náboženstvím. Tato náboženství mají své vlastní významné body v roce i v průběhu celého roku. Určují čas k zamyšlení, ale i k veselí. Myslím si, že toto může být velice zajímavé a poučné: Sledovat, jaké zkušenosti a naděje se zdůrazňují v jiných náboženství než je to naše...jakými rituály naši spoluobčané jiných vyznání slaví své svátky.

 

Na počátku lidských dějin byl rytmus svátků a zvyků spojen s ročními dobami a s nimi spjatými přírodními ději. Poté byly přírodní děje a jejich vnímání různými lidskými kulturami přetvořeny v rytmus roku, začlenily národy a kmeny do svých časových rozvrhů i další prvek: politické a válečné zkušenosti. K přírodě přistoupily dějiny. Na tyto události se začalo nazírat z náboženského hlediska...a hle, máme tu další rozdělení! 1

 

Svátky:

 

„Ve všech náboženstvích se slaví svátky, jsou různé tradice a zvyky-to znamená, že se konají slavnostní obřady (slavnostní, latinsky sollemnis- „který se pravidelně vrací“). Tyto svátky, jež se slaví pravidelně v určité dny v roce, připomínají významné události z náboženských dějin. pro věřící jsou to výjimečné dny, které vždy zahrnují náboženskou oslavu, sváteční dny, kdy se zpravidla nepracuje a jež někdy dávají příležitost k lidovým veselicím, pokud se jedná o radostnou událost.“2

 

Podívejme se na rok slavností a svátků v kalendáři různých kultur.

 

Judaismus

-Roš ha-šana

-slaví se počátek roku a zároveň i výročí člověka

-Jom kipur

-nejslavnostnější a nejpřísněji dodržovaný ze všech svátků: Jde o svátek Velkého odpuštění

-Sukot

-řečený též svátek stánků: Jde o období radosti a veselí

-Chanuka

-slavnost světel a trvá 8 dní

-Purim

-svátek losování: více v knize Ester

-Pesach

-odchod Židů pod vedením Mojžíše z Egypta

-Šavuot

-svátek letnic

 

 

Křesťanství

-Vánoce

-Kristovo narození

-Tři králové

-zjevení Hvězdy nad Betlémem a klanění se Ježíši

-Velikonoce

-jde o nejvýznamnější svátek křesťanského roku: Zmrtvýchvstání

-Nanebevstoupení Páně

-konec tělesného působení Ježíše zde na Zemi

-Svatodušní svátky

-Letnice: doba, kdy ohnivé jazyky spočinuly nad hlavami apoštolů

-Nanebevstoupení Marie

-nanebevstoupení Ježíšovy matky

-Svátek reformace

-vznik reformatismu v Německu

-Všech svatých

-Dušičky, Památka zesnulýchpřimlouvání se za zemřelé

 

Islám

-Íd al-fitr

-svátek přerušení půstu, ukončuje ramadán, tuto dobu byl Muhammadovi zjeven Korán

-Íd al-kabír

-všichni muslimové se účasní poutě do Mekky

 

Buddismus

-Magha Půdžá

-připomíná chvíli, kdy Buddha odhalil učedníkům své učení

-Visakha Půdžhá

-slaví se jak narození, osvícení i rozplynutí v nirváně

-Vasana kalo

-buddhistický půst:odchod do ústraní

 

 

 

-Kathina

-ukončení půstu, společné procesí a jídlo uvnitř hradeb3

 

Tradice, zvyky a slavnosti... Co všechno je spojuje? Je to rituál. A co je rituál?

Rituál je latinsky ritus, řád, obyčej, obřad k vykonávání určitých obřadů ... Za rituál ale neoznačujeme jen obřad s náboženským či magickým charakterem. Většinou to má spojitost k symbolům. 4

 

Nedotčené světy rituálů:

V rituálech archaických kultur je zaručena dobrá příprava. Velký důraz se klade na vytvoření odpovídajícího rámce. Slavnostní ráz je přirozeným výrazem vnitřního zaměření i vnějšího jednání.

Vnitřní a vnější přípravy zaujímají široký prostor a vytvářejí pevný rámec. Dlouhotrvajícími tanci a zpěvy roste vnitřní koncentrace a často přechází až do transu. Malování těla a tváří, masky a neobvyklé oblečení kněží a účastníků rituálů jsou rovněž vnějšími akty, které směřují k naplnění zvláštní chvíle a k očekávání vnitřní události. Všechno se děje ve službě obřadu, onoho modelu, jemuž je zde propůjčen živoucí výraz.....

...V hlubším smyslu slova prožívají (primitivní národy) v témže momentu opakováním prvotní situace, takříkajíc obrození.5

Rituály v jiných kulturách jsou mnohdy jiné, nežli u nás... Nebo spíše nám to jen tak přijde. K našim rituálům též patří tanec, zpěv (koledy), výzdoba (Mikuláš)...

 

Mýtus v čase:

Archaičtí lidé sledují hodnotu času jako takovou. Žijí se svými příhodami a legendami v jistém časovém okrúhu a chápou mýtické události nikoli z hlediska historické, nýbrž nadčasové platnosti. V tom, co se událo, hledají nadčasový kořen věci. Tak se vyvíjí věčný mýtus. Jejich slavbnosti nejsou vzpomínkou na staré časy, ale událostí právě přítomného okamžiku. 6

 

Tak se mýty poznávají nezprostředkovaně a také se zažívají. Podívejme se však k nám. Učitel přednáší na škole-to je neskutečně nudné... Slavnosti a svátky, takto sdělované jsou jaksi prošlé až mrtvé. Je třeba, aby byly znovu oživeny. Od pedagoga volného času je žádáno, aby je před zrakem žáků oživil a probudil. Jen potom mohou být dějiny zábavné, zůstanou živou vzpomínkou a můžeme se z nich poučit. To je asi jejich celý smysl.

 

Slavnosti a svátky:

Silný a celistvý přístup k základním hodnotám křesťanství se nabízí ve svátcích a slavnostech v průběhu celého kalendářního roku. Ritualizace světa zážitků-na to jsou v nejsilnější míře zaměřeny právě děti. vyžadují vrcholy, symbolická znamení a gesta. Uskutečňování znamení (jako např.: zapalování adventního věnce, nošení Betlémského ohně, zdobení místnosti) získávají přístup k výpovědím, které se za těmito symboly skrývají.

 

Pro člověka jsou slavnosti zcela nezbytné, jelikož se odpoutává od starostí všedního dne a v úkonech, jako je třeba tanec, zpěv a různé hry, vyjadřuje pozadí své existence.

 

Význam slavností můžeme shrnout do následujících bodů:

- jsou základním vyjádřením lidské existence. Ověřují a posilují důvěru v existenci a radost ze života.

- vytvářejí orientační body v čase. Celý rok je rozdělen do několika období. Všední den se objevuje v novém světle.

- slavnosti se zprostředkovávají zakoušeným řádem. To dodává pocit jistoty a bezpečí.

- představují v určité formě symbolické zpřístupňování k minulosti. Opakování zážitků (např.: stavění jesliček), nebo i chuťové zdůraznění (Mikuláš) jsou průrazné i bez přílišné verbální interpretace.

- poskytují prostor pro neúčelové jednání a podporují fantazii a kreativitu ve hře...

- oslovují též všechny smysly. Např.: čichové (vůně františka a kadidla), chuťové (pokrmy) a i sluchové (koledy) prvky dělají teprve slavnost skutečným zážitkem jak pro děti, tak i dospělé.

 

Problémem v dnešní době je, že mnoho rodin neumí dát svým slavnostem, krom neumělých pokusů, správnou formu. Vlastně trpí nedostatkem tradice. 7

 

 

Myslím si, že toto může být veliký přínos pedagogiky volného času: společné oslavy svátků s rodiči i dětmi, kreativní tvorba symbolů, nacházení nových forem slavností...

 

A jak figurují svátky, tradice...ve výchově jedince?

Rituály těchto svátků se konají ustáleným způsobem. Ať už jde o zpívání koled, nadělování dárků... S těmito tradicemi jsou seznámeni všichni zúčastnění. Každý člen rodiny má přidělenou svou úlohu, svojí roli. To mimochodem je i z pohledu statusu, který v té rodině zastává. Při ritualizovaných událostech je v popředí vzájemná interakce, obvykle se nedělá nic jiného, než že ona jediná činnost sjednocuje celou rodinu. Například nepřítomnost jednoho člena rodiny může vyvolat konflikt. Např. chybění při štědrovečerní večeři. Ale to už je krajní případ...

Ale co je hlavní náplní těchto událostí pro výchovu a správný vývoj jedince. Je toho spousta. Např.: upevnění mezigeneračních pout, projevuje se rodinná soupatřičnost, konzervují se hodnoty, vyznání a vize rodiny...8

Dalo by se tedy říci, že v životě člověka, jako jednotlivce i člena společnosti, působí tradice jako sociální prostředek stabilizace společenských vztahů. Sociální a kulturní složkou se rodinné obyčeje a obřady včleňují do morálních právních norem a institucí zabezpečujících koordinaci chování a činností lidí.

 

 

 

Závěr:

Ani náboženské ani jiné slavnosti nejsou míněny jen jako historické vzpomínky, nýbrž jako příležitost ke spolužití životného mýtu. Mýtu, který je živý po staletí. Ukazuje nám naše spojení s předky a s tím, co vyznáváme: hodnoty, normy... A tak záleží nejen na našem pohledu k tradicím, svátkům a zvykům, ale též co předáváme našim generacím - o co se můžeme podělit... Myslím si, že tradice a zvyky, ať už rodiny samotné, či celé společnosti jsou velice důležité pro celý rozvoj jedince. Tradice jsou totiž mostem mezi výchovou a kulturou, ve které žijeme.

 

 

 

Použitá literatura:

 

 

Boelle, C., Chemla, Ch., Rastetter, N., Klíč k náboženství, Albatros Praha: 2004

ISBN 80-00-01679-9

 

Dahlke, R. Životní krize, jako vývojové šance. Aquamarin, Praha 2001

ISBN: 80-86259-02-1

 

Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-19-9

 

Kirste, R., Schultze, H., Tworuschka, U. Svátky světových náboženství. Vyšehrad Praha 2002 ISBN 80-7021-588-7

 

Muchová L. Úvod do náboženské pedagogiky. Pf Ju České Budějovice: 1979

ISBN: 80-7040-052-8

 

Nakonečný, M. Lexikon magie Ivo Železný, Praha 1997 třetí vyd ISBN 80-237-2400-2

 

 

http://encyklopedie.seznam.cz

 

1 Kirste, R., Schultze, H., Tworuschka, U. Svátky světových náboženství str. 9-11

2 Boelle, C., Chemla, Ch., Rastetter, N., Klíč k náboženství str. 119

3 Klíč k náboženství. str. 119-129

 

4 Nakonečný, M. Lexikon magie, str. 239

5 Dahlke, R. Životní krize, jako vývojové šance, str. 29-30

6 tamtéž str. 36-37

7 srov. Muchová, L. Úvod do náboženské pedagogiky, str. 68

8 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. str. 86-87