Jdi na obsah Jdi na menu
 


cesta

 

schody.jpg

Včera večer jsem se zamýšlel nad svou životní cestou. Často mě napadalo, proč není rovná, jednoduchá a prostorná. A došel jsem k závěru, k odpovědi. Často je to pěšina, kterou si musím vyšlapat sám, jindy se prodírám křovím, pak lezu na skálu, abych vzápětí sjel po prdeli dolů, pak vstávám a praštím se o větev. Jindy je to lezení na skálu, pak cesta v bahně, roštím, polní cestou... Proč tedy? Protože dostat vše zdarma a jet po dálnici by mě nebavilo. Takhle je můj život záživnější, s hlubokými zážitky...můžu se kreativně vyřádit, když cestu tvořím...spolehnout na dary intuice, když nemám mapu...věřit, když je tma a nevidím na cestu... Můžu si jen tak sednout a kochat se krajinou (zkuste si sednout na dálnici :-) ), sbírat kamínky či běžet a pak se zastavit. Neohrožují mě jiná auta: když zastavím, tak na mě nikdo netroubí, nemám strach při předjíždění - mám své tempo a není ani koho předjíždět A pak, až poletím tam nahoru, a uvidím vše z nadhledu, uvidím i vaše cesty-kde jste sami za sebe a vše dohromady bude tvořit krásnou mandalu z cest. Děkuji. Je to báječný pocit. Tak hodně štěstí na cestě!