Gabriel

 

9. října 2008

 

Listopadání

 

Dny se krátí,

světlo, kdy se vrátí?

Listy padají,

stopy k zemi hledají.

 

Jsem jak list ve větru, který hledá

cestu k zemi, padá a pak se zase zvedá.

Vítr si mě nese, proháním se mezi větvovím

na zádech, na břiše; co já vlastně vím?

 

Barva má mi mizí,

co je pravé, co je ryzí?

Měním své sny, měním své touhy

listopad, až k zemi, je tak strašně dlouhý.

 

Snad tou výškou, snad tím pádem

měním barvy ze dne na den.

Měním sny i měním touhy

proč listopad je tak strašně dlouhý?

 

Zelená, žlutá a červená

barvy duhy ode dna.

Snad pak najdu svojí duhu,

a splatím část svého dluhu.

 

Ze země bral jsem si živiny

celé dny a celé hodiny.

Teď musím, Matce, vrátit

sílu, a sebe v hrob obrátit.

 

Býti celou zimu pod sněhem v ledu,

celý den, já to snad nedovedu…

Mrznout, tlít a rozkládat se

osudu poddat se.

 

Všechny póry, všechny žíly

ať rozloží malé víly.

Ať země má zase síly

a já, strom, ať zase žiji!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

20. října 2008

 

0SUD

 

Osud své karty zamíchal,

já jdu spát, Ty jsi vstal.

Naše kroky jdou stejnou cestou, vidí to samo nebe

ale nikdy se nepotkají, nejdou vedle sebe.

 

Víš, když jsem Tě spatřil, srdce se mi rozbušilo

tak jako hříbě na louce, které se splašilo.

Dnes opět ve slunečních paprscích

viděl jsem Tě, zářil jsi jak čerstvý sníh.

 

Kéž bys mě také viděl, kéž bys mi do očí pohlédl

ale Tys šel svojí cestou, někam, kam Tvůj osud Tě dovedl.

Tvá záře se leskla v pozdním slunci

mé srdce je tak lehké, já sám nevážím ani unci.

 

Z mého vlaku rozjetého, chtěl jsem skákat

štěstím křičet, možná plakat.

Říct ahoj, usmát se na Tebe

nechat pracovat samo nebe.

 

Pohlédnout do Tvých černých očí,

nevědět, co se slovy si počít.

Srdcem cítit, Tvé pocity

na ulici jsme jen já a Ty.

 

Vše se točí, slunce slábne

Tvé rty jsou tak vábné…

 

 

 

22. října 2008

 

Den

 

Dnes nečekaně jsi tu přešel,

do mého srdce pomalu vešel.

Chtěl jsem za Tebou běžet kraj

do míst, kde se sny rodí a zdaj.

 

Vidět Tě, jak den sluncem prozářený

Tebou jsem se cítil jako vítěz, přesto poražený.

Jen promluvit…ale dech se mi zastavil

kdo mě to k té věži postavil.

 

Srdce mi buší, když vzpomenu si na Tě

jak kráčíš kolem, a Tvé oči září jako svaté.

Mé sny se plní, přesto srdce neví

jak ven z toho kruhu, kdo mu velí?

 

Jejda, chtěl jsem za Tebou běžet,

tam, kolem té věže.

Díval jsem se, jak Tvá záda mizí

jsi prostě cizí!

 

Tak, prosil jsem Anděly

ať mi Tě nadělí.

Teď míchají vlákna osudu…

 

 

26. října 2008

 

Michael

 

Jak nitky jsou křehké

to se lehko řekne…

 

Šel jsi svým tempem

teď jsi na přístroji tepem.

Sleduje Tvůj život obrazovka

někdo zhasne vypínač, jako žárovka.

 

V jednom okamžiku úsměvů sta

pak zase slyšíš, jak o Tvou hlavu praskají skla.

Mladý člověk má lítat, ne však v povětří

kdy kdo koho osud prošetří?

 

Byl jsi pokorou, byl jsi světlem

nyní ležíš, chrání Tě jen lásky teplem.

Kdybych věděl, jak Ti pomoci

a zlé zranění přemoci…

 

Kdybych mohl léčit slovem

kdybych mohl zatáčku narovnat tím polem.

Kdybych mohl na brzdy šlápnout

a na Tebe vodu živou kápnout.

 

Archanděly prosím, ať léčí Tvé tělo

Tvou duši i mysl.

Tvé srdce, kéž by se zase rozsvětlilo

Tvá existence má velký smysl!

 

Bože, proč Tvé cesty jsou tak nevyzpytatelné?

Proč osud někdy tak krutý?

Některé modlitby nevyslyšitelné

jsou zlomeny jako uschlé pruty.

Kdybych mohl pár minut Ti do očí podívat se

zas bych viděl anděla, co poselství nese.

Nejde ani slovy říci, jaké moudro v sobě chováš

snad jen, své světlo na cestě nehledáš.

 

Ať Tvé kroky jsou Hlasem provázené

ať Tvé srdce je světlem prozářené!

Mám tě rád, a VĚŘÍM, modlím se za uzdravení

Ave Maria a všichni svatí buďte pozdraveni!

 

 

 

28. října 2008

 

Pod pláštěm

 

Ty, zahalená, chodíš světem

celou zimou, celým létem

někdy své kroky zastavíš

co bolesti neseš, sama netušíš.

 

Tvá kosa ostrá,

švih jak do sna

zabzučí

nikdo neručí.

 

Díváš se na svět jedním okem modrým

necháš nahlédnout na tajemství moudrým.

Druhé Tvé oko je červené, jak samo peklo

kam lidské bolení, jak mléko steklo.

 

Sama se možná bojíš života,

sama máš strach, když se vidíš v zrcadle

ale vzala jsi tenhle úděl, jak samota

sedíš na koni v sedle.

 

Kráčíš celou věčností

rozséváš oddych i zrnka bolestí.

Jen kdo Tobě rozumí, zná život sám

avšak stejně si Tě nezve domů…zatím nechoď k nám!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

12. listopadu 2008

 

Světelná rodina

 

 

Procházím po mostě duhové barvy

vylezl jsem z kukly, transformace larvy…

 

Duhový most mě zve k cestě

sem kráčím kroků dvěstě.

 

Nyní konečně volně dýchám

praskají břemena, vzdychám.

Mé nohy jsou tak lehké, skáčí si po barevném poli

očistná je síla, jak mořská voda plná soli.

 

Kolem mě poletují andělé, víly

skřítci plní síly,

i dráčci všech živlů

já konečně mezi svými žiju.

 

Byl jsem květinou v květináči,

kolem mě jen sen a samí spáči.

Nyní, hodný zahradník, mě přesadil

po listech a květech pohladil.

 

Jsem mezi svými, doma

je tam Bůh-On i Ona.

Jsem v nádherném sadu

kde neexistuje možnost pádu.

 

Jsem mezi svými sourozenci

jako já, jsou Lásky zrozenci.

Sedíme klidně, čerpáme sílu,

necháme tu poletovat tu malou vílu.

 

Mluvíme s ní, pohladíme ji

a schováme, když mraky se ždímají.

My si vláhu vezmeme hrstmi plnými,

ale na každého dostatek zbude, jsme mezi svými.

 

Bůh nás sem seslal, my světlu otevíráme dveře

to světlo a láska se valí, jak na řece peřej!

Všichni to cítí, polévá je radost

nikdo neříká: „Hrnečku, dost!“

 

Je to jak plamínek svíčky, od kterého hoří

ohýnkem lásky, se neláska boří.

Odpuštění nastává v pravou chvíli,

ke skládačce máme správné díly.

 

Pochopíme poselství, nám předávaná

na světlo vyndáme léta schovávaná.

Nejdeme za ruku, nikoho netáhneme

s nikým se totiž nevážeme.

 

Všichni jdeme sami za sebe, přitom spolu

splývá to, co je nahoru i dolů.

No ta duha! Fialová, zlatá, stříbrná, modrá

zelená, růžová, červená-jak každá je dobrá!

 

Srdce buší, slyšíme ostatní na míle daleko

vzdálenost není taková, jež byla dřív jako.

Jdeme průvod, jsme však světlo jediné

jdeme ke své světelné rodině.

 

 

17. listopadu 2008

 

Do světla

 

Světlo svíčky v přítmí hoří

má duše se zase do světla vynoří!

 

Seděl jsem v jeskyni, sám v chladné

mé tělo tam pomalu chřadne…

Chtěl jsem jít ven, ale netušil jsem

že rozbiju iluzi, něčí to sen.

 

Díval se do ohně, na táhlé stíny

seděl tam se mnou, snad hodiny.

Teď mi trošku vyčítá, že když jsem vstal

jeho divadlo a stín vzplál.

 

Jak mám vysvětlit tu hřejivost plamene

jak ukázat pevnost a chlad v jeskyni kamenné?

Když odejdu, snad sám se ucítíš,

ale pak půjdeš tam, kde slunce objevíš.

 

V jeskyni nechci dál být

chci jít tam, kde budu žít!

V jeskyni jsem cítil na srdci chlad

jen jsem chřadnul a měl hlad.

 

Co naplnit mě má? Je to láska!

Nejsou to stíny, žádná sázka.

Narodil jsem se s úkolem

pohnu i osudovým kolem.

 

Věřím v zázrak nebeský, tady na zemi

budu sedět i létat za zenit.

Nejsem jen prach, a v prach se nevrátím

Já jsem světlo a v to se obrátím.

 

Nejsem šedá myška v koutě,

jsem nálada na slavnosti, kam zvou Tě!

Jsem čistá číše vína

nejsem něčí bol ani vina.

 

Jsem světlem záře polární

jsem tiché a dlouhé volání.

Volání nebeského klíče

od brány jediného chtíče.

 

Protože pokud nesplyneme s ním

zbude nám jen marnost a splín.

„Já jsem“ a v tom je naše síla

naděje a víra.

 

My kráčíme cestou dávno určenou

světem s bílou a černou.

To my máme dát barvy tam

kam truhlu otevřel jsem si sám.

 

Naděje naše, srdce a láska jsou

bez toho se žádné bytosti neobejdou.

To my jdeme cestou, kterou dávno jsme chtěli jít

na zem jsme seslaní, tak proč se tu bít?

 

Vyčítat něco, co odpustit můžeme

bát se toho, co nás stejně dožene?

Strach jen přetrvává, podívej a ono to zmizí

jsou tu jen čistá mysl a srdce ryzí.

 

Nikdy nic jiného nebylo, žádná kola karmy

to my jsme pojmenovali všechny dharmy.

Bůh po nás nechce trápení a žal

zákony, na které se nikdo neptal.

 

On nám dal cíl, cesta je naše

k pomoci vil, přidá se dráček.

Oni nám radí, možná i vedou

nejdeme sami, minimálně ve dvou.

 

Křídla na let nebesy

zrcadlo na pohled do sebe si.

Kouzelná slůvka, magický oheň

ledová královna a ohromná výheň.

 

Proč lidé? Vaše cesta je jednodušší

jde o cestu vašich duší!

Nikdy nebylo nahoře, ani dole

vše bylo v jednom jediném kole.

 

Já nikdy Vás neopustil

Já z očí Vás nespustil.

Nyní, když pozvedáte pohled svůj nahoru

nechoďte ke mně cestou na voru.

 

Ta cesta není trnitá, ta cesta není z kamene

ta cesta vlastně vůbec není, dítka mé zraněné!

Jen pohleďte do nitra, tam celý vesmír

tam pouze láska, klid a mír!

 

Tak až vyjdeš zase ven,

nezapomeň,

že nežádám nic

a přitom mi dáváš mnohem víc!

 

 

 

18. listopadu 2008

 

Očista

 

Naplněn emocemi, přesto žízní umírám

dveře do svého srdce pomalu otvírám.

 

Nezvládám, když na dva západy zamykám

nezvládám, když od lásky unikám…

Vše se mi točí, jak ve víru sníh

slyším jen ve vzpomínkách svůj smích.

 

Pomalu slábnul, pomalu tich

halím se do kápě, jako mnich.

Pomalu kráčím, do světa chladu

po těžkých zkouškách, když cítím zradu.

 

Zradu své mysli, na mojí duši

oživení ega, když srdce vroucně buší.

Železné mříže, padací most

ale já říkám, konečně, dost!

 

Nechci se v hradu, bez oken a dveří

zamknout a zavřít, cítit těžkost peří.

Já se chci dostat na palouk elfů a víl

tam kde je má cesta a vlastně i cíl.

 

Chci zase tančit, v tom kruhu štěstí

chci zase smát se, když hvězdy radost věští.

Chci zase dýchat, čistý vzduch

chci zase srdce své slyšet, buch, buch.

 

Chci objímat lásku, chci líbat cit

chci toužit po Tobě, chci s Tebou žít.

Mé srdce zná cestu i každý krok

nezná však čas, nezajímá ho rok.

 

Zná pouze věčnost

pokornou vděčnost

smířlivý plamen

konečné amen

 

Praskají okovy

praskají věže

hroutí se krovy

musíš teď běžet.

 

Utíkej z místa, kde zády se otáčíš

k sobě samému, kde sám sebe potlačíš.

Neboj se udělat, první krok k sobě

neboj dát náhrobek, bolesti v hrobě.

 

Dýchej zhluboka

dívej se do oka

Božího

nech osud svůj, dožít ho.

 

Nikdy nebylo nic, co by Ti škodilo

nebylo to horko, co Tě polilo.

Byla to láska, to byl ten žár

co s Tebou tvoří jedinečný pár.

 

 

19. listopadu 2008

 

 

Osude můj…

 

Pod polštářem hvězdné noci

volám elfy ku pomoci.

Jsem sám, jako pírko husí

samota mě dusí.

 

Proč vidím lidské tváře

proč nejsou beze záře?

Proč v nich vidím světlo Boží

je to sen, spím v loži.

 

Skutečnost se zkušeností se prolíná

mé vize a představy mou mysl zajímá.

V čem je to jádro, v čem je ten zdroj

proč se vedou mezi srdcem a myslí války, k čemu ten boj?

 

Nechci se ptát, nechci se přít

chci svou ruku o tvou jemně třít.

Pohlédnout do očí, naplnit duši

chci být zamilovaný až po uši.

 

Mé srdce zmatené, to mysl mluví jazykem cizím

znám poklad s démantem ryzím.

Nemůžu dýchat, z okna na mě táhne

srdce mé buší melodie vábné.

 

Já však v pavučině lidského neštěstí

motám se jak moucha, co osud vyvěští?

Bojuji, i když nemám s čím

to já moc dobře vím.

 

Čeká mě mladík, osud můj starý

on je jediný, ten pravý.

Nevím jak přes řeku k němu jít

jen ve spánku můžu o něm snít.

 

Osude můj, starý Ty mladíku

potřebuji vést, chyť mě za ruku.

Podám Ti ji, usměju se

s Tebou jediným půjdu v širý svět!

 

 

27. listopad 2008

 

Co?

 

Co za pocit v srdci prošel se mi,

najednou, jako…nevím jak jej popsat…

Co se to najednou stalo?

jak se z toho dostat?

 

Cítím, jako bych Tě chtěl snad vlastnit

nejde mi ani leknutím básnit.

Jestli mě chceš tak zhasni(?)

jsem snad ve Tvé pasti?

 

Jdeš si kam chceš, to snad jsem chtěl

ale najednou, jsem oněměl.

To co jsem měl

nemám, snad bych Tě tu chtěl(?)

 

Vždyť si žij a užívej si

ať znovu objevíš své sny

ať ve ztrátách jsou nálezy

v mém srdci ale stále jsi!

 

Tak proč Tě tam volně necítím,

proč se neraduji mezi barevným kvítím?

Proč se mi zdá, že snad studem svítím

a do propasti se řítím?

 

Já chci Ti dopřát volnost

jsi totiž odrazu svornost.

 

Já se ztrácím

k zemi kácím.

 

To snad Tě chci vlastnit?

Vždyť bych udělal to samé…

jestli mě chceš tak zhasni

stejně se nic nestane…

 

 

3.prosince 2008

 

Samota

 

Mám na Tebe otázku, Samoto!

Do srdce jsi se mi nastěhovala

v duši ses usídlila…

 

Našla jsi mojí třináctou komnatu

našla jsi můj zlomený meč.

Srdce se dává v poslední leč.

 

Na lovu, na lovu sebe sama

jak dlouho tu bude s náma?

Zamíří a vystřelí šíp

do sebe sama, snad to není hřích!

 

Proč jsi mě objala, Samoto

proč k slzám dojala?

Nevím, zdali přijímat Tě mám, v oceánu slz

nebo na Tebe vsypat mám lásky plnou hrst.

 

Samoto, tak samotná!

Jsi tak samotná, že vlastně ani já nemohu být s Tebou.

V horách jsi, když prsty zebou

a nikdo není na blízku

a nepofouká bolístku.

 

Samoto, jak prostá seš

jsi jako na kostele věž.

Bez ozdob a pompéznosti

bez povrchní zlosti.

 

Ale každý jedním křídlem jest

a ani když zavřeš pěst

tak člověče věz

že není nikdo nikoho bez!

 

S Tebou ruku v ruce vchází

i přes miliony hrází

Naděje!

 

 

 

 

6. prosinec 2008

 

 

Brána do…

 

Sedím na kraji jeskyně, sedím tu tiše

sedím mezi branou do jiné říše.

Z jeskyně na mě táhne ještě troška chladu

ale nic se nevyrovná té touze, tomu hladu.

Co mě asi čeká, až projdu tou bránou

co se asi stane s tou bílou vránou?

 

Jaký vzduch pro má křídla tu bude

jaké budou červánky, také rudé?

Jaká tu jest zahrada ticha a klidu

jaké tu poznám duše všeho lidu?

Jak asi budou mi zářit moje oči

jak se tu všechno asi mění a točí?

 

Tolik otázek, žádné odpovědi

to mi ani sloupy brány nepovědí.

Dokud tu sedím, nic neděje se

v myšlenkách mých je jen jeden sen…

Co nadýchnout se čerstvého vzduchu

a dát to, co schází mému duchu.

 

Branou nesmělými krůčky

ke každé řece tečou malé potůčky.

Pomalu, však s odvahou

a pod nohama pevnou podlahou,

se chystám ke změně a vibraci

tam, odkud se nevrací!

 

Poslední nádechy našeho vzduchu

a projít branou k Božímu duchu!

Poslední zastavení, vše jsem udělal?

Opravdu neležím, na nohy jsem vstal.

Tiché loučení,

v duši poučení…

 

Nový život je oázou barev

co se vylíhlo z obyčejných larev!

Motýli s křídly, tančí ve sluneční záři

lásku mají vepsanou ve tváři.

Děkuji, děkuji za tento svět

děkuji za překrásný to květ!!!

 

 

15. prosinec 2008

 

V šedivých dnech

ve studených zdech

našel jsem světlo,

které mě málem smetlo!

 

Moje srdce bije silou zvonů

já navracím se zase domů.

Hledal jsem, našel jsem

nejsem sen.

 

Patřím všude, chodím kam chci

dolů do údolí, běhám v kopci.

Je mi hezky na světě

pohlížím na pyl na květě.

 

Pomalu se chystám roztáhnout křídla

ještě se napít z nevysychajícího vřídla.

Pak jen nádech, oddat se Bohu

to je jediné, co pro radost uskutečnit mohu.

 

 

17. prosinec 2008

 

Tak tedy poslouchej!

Moje srdce je na dvě půlky

té jedné je hej

druhá počítá po kulkách důlky.

 

Jak má se cítit moje bytost

na jedné straně radost

na druhé lítost

stalo se toho moc…až dost.

 

Snad jak blázen jsem, co se usmívá

oči otevřené a přesto usíná.

Ví vůbec něco, nebo třeba nic

je mu zima, nebo hic?

 

Nevím… když se dívám do zrcadla

vidím mysl, která otázky kladla.

Ale plout nemůže v řece sádla

k tomu nestačí dvě pádla.

Tady vždy asi zájem a apatie vládla.

 

Jsem jako oheň v ledu

jsem jako oceán vody v kapce jedu.

Jsem jako země, na které stojíš

jsem vzduch, kterým si bolest hojíš.

 

To vše jsem a mnohem víc

nastav mi svou pravou líc.

Nezajímá mě nic…

 

 

3. leden 2009

 

Nový život

 

Sníh, jak křehký květ se z nebe snáší níž

já jsem zrozen a své smrti blíž.

Jsem, jako poupě, které se na plody těší

jsem osud svůj, který sám sebe střeží.

 

Jízda je tento život, jsou i jiné světy

hnízda nám jsou malá, jsou větší naše květy.

A já si jdu svojí cestou, sám hrdě a vzpřímeně

jsem svůj šéf, i když mé srdce je zraněné.

 

Léčení duše, těla i mysli

sobě paprsek světla do nemoci vyšli.

Nadechuj se jako tep Tvé krve

nalezni to co dříve, to co prve.

 

Zdroj světla a lásky

bez klamu a sázky.

Zdroj síly a moudra

bez vězení pouzdra.

 

Dýchej, nezapomeň však na výdech

není všechno jen na Tobě, je to i na ostatních lidech.

Prošel jsi branou, prošel jsi temným lesem

nyní čekáš na úsvit, já zde jsem!

 

Prošel jsem branou, prošel jsem temným lesem

nyní čekám na úsvit, zde jsem!

 

 

5. leden 2009

 

Božím dítětem já jsem

 

Na krajnici stojím, čekám, kdo mi zastaví

zdvižený palec, stopuji.

Kočáry kolem jezdí, nikdo se se mnou nebaví

já tu jsem na návštěvě, jen tu hostuji.

 

Dívám se do jejich tváří v kočárech přepychu

já dýchám klidně, oni jsou v korzetu bez dechu.

Drží si svou linii, drží se své cesty

nejsou sami sebou, ženichové a nevěsty.

 

Já stojím, pozoruji je z povzdálí

pojďte ke mně vy, co jste povstali!

Se mnou projdete branou

budete žít, a ne hrát roli obehranou.

 

Nebudete stát stranou

nebudete černou vranou.

Ucítíte sebe, nad sebou i v sobě

nebudete žít jen v této době.

 

V tomto čase, v tento okamžik

film bude celek, ne jeden střih.

Je to jako když vidíte celou horu

jako když jste na vodě na voru.

 

Dýcháte klidně, víte proč

skoč, a pak se otoč.

Jen tak padnete na stejné místo

pak je jisté jisto.

 

Není tu zášť, žárlivost a sten

je tu krásný, nový den.

Vy můžete jít ze sebe ven

a život do svých rukou vem.

 

Je to cítit odpovědnost,

je to rozsvětlit zlost.

Je to pustit bolest

je to i na nejvyšší horu dolézt.

 

Je to vnímat krásu

nalézt duše spásu.

Procházet se mezi listy

být za vzdálenými místy.

 

Usmívat se na Něj

neumět žít bez Něj.

 

Nechat se prostoupit světlem

zazářit na svět teplem.

Slunce svítí, bez mraku

dát nový rozměr opaku.

 

Zažít transformaci duše

být ženou a mít v sobě muže.

Jako muž být ženou

bezpohlavní, splynout.

 

Být se všemi jediní

zažít nádherné a čisté spojení.

Být vším, i listem ve větru

být vlnou ve svetru.

 

Být motýlem barevným

být měsícem nádherným.

Hvězdou ze snů

nádherou všedních dnů.

 

Být Boží bytostí

být tím, kdo pohostí.

Být Božím dítětem

orel s vnitřním jehnětem.

 

Zpívat s anděly,

nejen v neděli.

A svátky posvětit

sebe osvětit.

 

Nebi se zpovídat

do očí se podívat.

Nechat svou intuici

hořet jako bílou svíci.

 

Tancovat v dešti kapek

zbavit se na očí klapek.

Sundat růžové brýle z očí

vidět jak se větrník točí.

 

V denní realitě hledat kouzla

hrát si s myší, která Ti neproklouzla.

V kalné vodě nalézt ryby

a poupravit všechny chyby.

 

Prostě být sám sebou

být takový, jaký si Bůh přeje.

Já jsem přece Tebou

a láska nás hřeje…

 

 

2.2. 2009

 

Sám, a jít

 

Dneska jsem sám, jen si tak v myšlenkách bloumám

v to, že láska ke mně přijde doufám.

Mé nitro je samo

tak je tomu dáno.

 

Ještě trochu spoutaný se cítím,

vím, že se však ze skály řítím,

jen abych mohl

něco udělat, a se vším pohl.

 

Opravdu už nějaké kroky jsou třeba

ať je čtvrtek nebo středa.

Nechat za sebou pole zoraná

nečekat do rána.

 

Musím se hnout z místa,

budoucnost je jistá.

Hledám a dívám se

nechci žít jen něčí sen.

 

 

11. dubna 2009

 

Tiše

 

Sedím si, naslouchám svému hlasu,

do svých starostí volám paprsky jasu.

Chtěl bych, aby jak zrnko vyrostlo v klas

nyní sedím, nevnímám čas.

 

Jsem na cestě, kam mám teď jít

přestat se bát, nesnít?

Co pouhé snění však je, jak to poznám

ze svých starostí se nyní doznám.

 

Na krku mi visí opice

nemůžu dýchat, těžké jsou plíce.

Ona se tam pověsila ráda

jak těžká má to záda!

 

Teď asi ji nemůžu strhnout,

řekla, že můžu se na ni vrhnout.

Jak hnusné je její konání

a já neslyším mé duše volání.

 

Ona vlastně ta opice mě zahřívá

šimrá, jak jednorožce hříva.

Ale proč tam tu tíhu cítím

jak já ji asi chytím?

 

Jsem na té cestě, s opicí na krku

nevím jestli jdu, kde cesty jsou pokroku?

Ono to nějak pracuje, nějak se to hýbe

ale je to tím, že opici šibe.

 

Já však mířím k rybě

chci vyvarovat se každé chybě.

Tak co mám dělat, jak jednat a kam jít

nechci s opicí na krku žít!

 

Když bych ji sundával,

její jazyk by nadával.

Snažila by se vysvětlit, že nejsem připraven

ale nevidí, že jsem skoro otráven.

 

Nelíbí se mi ta opice na krku

nechci jí žádat o ruku.

Ale chci ji vidět, že je Bohyně

takhle má duše uhyne.

 

Ale když jsme spolu

lítám, nahoru i dolů.

To cítím naplnění

jemné a láskyplné vlnění.

 

Naše duše souzní,

ale pak zase blouzní.

Tak proč sedím na cestě

a počítám od nuly do dvěstě?

 

 

 

14. dubna 2009

 

Skrz

 

Skrze mé tělo emoce chodí

z malého semínka strom se rodí,

až není nikdo, kdo mě za ruku vodí

a ani není, ten, kdo ze skály shodí!

Jsem jen já jsem a má bytost je plná

je to jak mořská vlna

co odráží se o skaliska

a zní, jak tibetská miska.

 

Už našel jsem svou sílu, jsem si ji vědom

už nikdy nebudu ji potlačovat a zabíjet jedom.

Nechám ji volně růst, jak v přírodě borovici

nenechám se zavřít do lochu na petlici.

 

Stojím pevně, vyrovnaně

nenajdeš mě v žádném laně.

Nikdy nebudu už spoutaný

ani hrát role obehraný.

 

Jsem zářivá bytost plná něhy

jsem ten, kdo překročí všechny břehy,

Jsem láska i cit

jsem ten, kdo žije a chce žít!

 

Emoce mnou procházejí volně

nezavírám je jak v kůlně.

Jsem tichou modlitbou před spaním

jsem a před úctou se ukláním!

 

Nebojím se strachu

neválčím v prachu.

Nebojuji, vítězím

žiju to, co sním.

 

Jsem světlem v době temna

jsem silný a má duše jemná.

Jsem zdraví a síla

jsem drak i víla.

 

Jsem laskavou hudbou z kapradí

jsem pomocí, která vždy si poradí.

Do duše pohledí

na srdci pohladí.

 

Jsem tvořivostí

i malbou lidskostí.

Jsem, a má existence má smysl hluboký…

 

 

15. dubna 2009

 

Když poprvé se na netu viděli

každý zvlášť jsme seděli.

Přesto jsem cítil sympatie

a příliv nádherné energie.

 

Tys psal mi, že nitro Tvé je smutné

ptal se mě na moc věcí…

Jakoby ale byl ve tmě

nebo v nějaké kleci.

 

Psal jsem a rýmy se měnily v básně

usmíval jsem se, až bolely mě dásně.

Věděl jsem, že Tvé starosti

se brzy v lásce rozpustí.

 

Věděl jsem v první chvíli

že Tvá duše skrývá neobjevené síly.

A pak se to stalo,

volání se ozvalo.

 

Když viděli jsme se, seděli jsme u stolu

ne sami, přesto spolu.

Cítil jsem jiskření, touhu možná

ale bál jsem se: Snad to nepozná.

 

Pak sedíme u vody, chceš mě tam hodit

nejsi ale ten, kdo za srdce v okovech mě chce vodit.

Za ruku Tě držím, cítíš moje chvění

svítí na nás hvězdy, přesto je světlo denní.

 

Vidím na Tvé hlavě korunu krále

sedíme, přesto jakoby tančím na bále.

Jsem jako vlnka v řece

ale vždyť jsem s Tebou přece!

 

Nechceme závazky, být svobodní

to vidí i víla vodní.

Rozumí našim nitrům i emocím

ví, že často jsme procházeli bezmocí.

 

Já se dívám, oči často kulím

potápím se do Tvého nitra k tůním.

Tůně, které ještě nikdo nikdy neobjevil

jsem tu, abych jejich poklady zjevil.

 

Vidím moudrého krále, který sedí

na trůnu a k východu hledí.

Vidím hvězdy na hlavou

které spletené jsou obavou.

 

Pak létá tam kolem mládě dračí,

jednou bude dávat lidem péči.

Bude z něj mocný drak plný síly

ale nesmějí se ho bát žádné víly!

 

Nesmí svou moc zneužít

nesmí nikdy sílu svou využít.

Má léčit a pomáhat světu

jak květina zářit v květu.

 

Být s tím mužem je pro mě čest,

když vidím jeho silnou pěst,

hlava se mi trošku točí

a pak dívám se mu do očí:

 

Vidím zmatek v jeho hlavě

ale zvládne to on hravě.

Nebojí se věcí, ale strachu

jednou se obrátí jen v zrnko prachu.

 

Bude létat, bude se smát

vždyť je pravý kamarád!

Jeho nitro staré duše jest

on nechá se moudrostí vést.

 

Věřím mu jeho ušlechtilé činy

nemusí mít pocit viny,

že ubližuje okolí

vždyť on přijde a zranění už nebolí!

 

Přijde jako světlo k lidem

naplní je tichem a klidem.

Jeho hlas se krásně nese

cítím se jak v čarovném lese.

 

Má charisma krále něžných duší

ale pšt: zatím to netuší!

Jednou ale na to přijde

to pak slunce na západě vyjde.

 

On bude tím světlem pro mnoho lidí

bude okem, které s láskou vidí.

I přes svoje problémy v sobě

nikdy nezůstane zapomenut v hrobě.

 

Lidé jej budou míti v srdci

nebude vážit jen unci,

ale jednou bude velmi vážen,

když však šípem ega nebude sražen.

 

Vím, že brzy vyjde slunce, láska sama

brzy z noci budou nová rána.

A necháš se paprskem pohladit

vždy dobrou náladou naladit.

Uvidíš svět jako barevnou duhu

zbavíš se pout a otěží těžkého pluhu.

 

Víš, když jsme seděli tenkrát v přírodě

byl jsem sám sebou-prostě v pohodě.

Tys nechal mě zářit radostí

spadly prostě všechny starosti.

 

Jen v lásce jsem Tě tak obejmul

do mého srdce si jen tak vplul.

Bez násilí, bez přetvářek

volně bez překážek.

 

A tak si tu teď vlastně říkám, co k Tobě cítím?

Vím, že se ze skály neřítím.

Že Ti můžu absolutně věřit

a své trápení i tajemství svěřit.

 

Prostě cítím splynutí dvou duší v jednu

je mi horko, ale chvěju se jak v lednu.

Co je to za pocity

a co z mých očích svítí?

 

Snad jen radost z Tebe, že prostě jsi

a že vím, že hřejí mě krásné sny!

 

Děkuji Ti, že Tě znám…

 

 

 

24. duben 2009

 

Já jsem ta cesta skrze sebe

jednou na zemi bude nebe!

 

Dostanu se zpátky domů

vím, že je čas velkého zlomu.

 

Avšak zde si musím objevit

smysl bytí a ten pak projevit.

 

Nejsem již v poutech okovů

síla se skrývá ve slovu.

 

A jak je psáno, již bylo na počátku

duše slaví den svého svátku.

 

Jsem volný a plný lásky

jsem přirozený, bez masky.

 

Už nepotřebuji žádné bloky

chci najít všechny řeky a toky.

 

Nebudu rytíř, který bojuje,

ale ten, co ctnosti objevuje.

 

Zářím, svítím jako slunce nitra…

 

 

 

3. květen 2009

 

Žiji si s Hojností

 

Je den a já se vyhřívám

na slunečních paprscích tančívám!

 

Září kolem mě, září skrze mou bytost

nyní je pro růst skvělá příležitost.

Je mi lehce, jsem jak pírko ve vánku

jsou pryč noci beze spánku.

 

Otvírám se lásce, rozpouští se okovy

slyším šum křídel, děkuji Rafaelovi.

Odhazuju štíty, pod ochranou Michaela

přesto má duše není nechráněna.

 

Jsem plný světla, a světlo září ven

je nádherný slunečný den!

 

Ze mě světlo proudí

nejsem ten, co soudí.

Ve světle se vše rozpouští

a roste dobré, není zde jak na poušti.

 

Je mi dobře, cítím Hojnost

vnímám sílu a svou možnost.

Já jsem síla, já jsem ta změna

už není žádná stěna…

 

 

Nic nestíní, jen světlo pomáhá růst

obavy a žal zažívají půst.

 

Již nikdy nemohou přijít a bránit duši

vím, co se může, co mi přísluší.

Můj plášť neviditelnosti

schová všechny moje kosti.

 

Už prostě nejde, aby negativita

zastínila slunce, když svítá.

Našel jsem svou hodnotu

odkládám slepotu…

 

Vidím, vidím světlo v sobě

změny se dějí v téhle době!

 

Vnímám Bohyni, Bohyni Hojnosti,

která nese dary, dostává se mi sytosti.

Po dlouhém půstu,

který pomohl v růstu.

 

Nyní mám správnou výživu pro duši mou

kroky ve světle si to teď pěkně šinou!

Usmívám se, dary tvořím

nemám strach, že ve světle shořím.

 

Světlo je totiž naše síla,

a k němu je cesta Víra.

 

Já jsem věřil

vírou žil…

Často padal

sebe hledal…

 

Už mě svět nezebe

našel jsem sebe.

Objevil Tebe,

nad hlavou nebe…

 

Stvořený jsem domov, našel jsem doma

vyléčil duši, už není chromá.

 

Je mi tak volně, beze strachu z letu

ležím si svobodně, na rozvitém květu.

Cítím vůni Andělské harmonie

tady je láska, která vše přežije…

 

Nebojím se tmy, nebojím se strachu

víru mám větší, než zrnko hrachu.

Tady je ráj, jen podívat se

pak usmívat se radostně a sladce.

 

Moje duše světla, dostala křídla

Hojnost ze mě je jako léčebná vřídla.

 

Léčení, uzdravení kam vstoupím

není hodnota, za kterou se koupím.

Přináším poselství věků

o cestě bez útěku.

 

O cestě, kterou nalezneš ve své bytosti

a chceš jí projít, a svou duši pohostit.

Zkušenostmi, radostí z lásky

bez stínů z průhledné masky.

 

Jen tak se duše může Andělsky tvářit

a jako svíčka božství zazářit…

 

 

16. červenec 2009

 

Promiň, že jsem ťal

 

Mečem jsem já ťal,

strašně jsem se bál.

Když jsem utíkal,

Ty jsi tam tak stál…

 

Promiň, že jsem ťal

život jsem nám vzal…

 

Zhroutil se mi svět,

utrhl jsem květ,

holí ran bylo pět

utíkal jsem, opět.

 

Promiň, jestli někdy budeš moci,

já nezvládal jsem to bez pomoci,

tápal jsem v temné noci

viděl jsem jen cestu k konci.

 

Mečem jsem pak ťal,

strašně, strašně jsem se bál…

Pak jsem utíkal,

nechal jsem Tě, Tys tam stál…

 

Život jsem nám vzal,

rychle mečem jsem ťal…

 

Tys tam tak plakal,

já přes hory a lesy skákal.

Moc jsem Ti ublížil

jak smrt jsem se přiblížil.

 

Rozséval strach, konec a chlad

věděl jsem, jak moc Tě mám rád.

Ale přesto jsem vstoupil na loď,

křičel: „za mnou nechoď!“.

 

Byl jsem pirát, co Tvé srdce ukradl

do jeskyně temné Tě pak zavedl.

Nechal jsem Tě napospas osudu

řekl jsem, už tu nikdy nebudu.

 

Vím, jakou tíhu jsem způsobil

je moc věcí, za které bych se rád omluvil.

Vím, jak už je pozdě a čas nejde vrátit,

jen Tě prosím, mohl by ses obrátit?

 

Abys viděl, že tam v dáli klečím

slzy po tváři stékají, brečím.

Volám PROMIŇ, snad odpustíš mi

a prosvětlíš tu tíži.

 

Promiň, že jsem ťal

když Ty ses ptal,

co to dělám,

že meč zvedám…?

 

Zvedl jsem meč až nad hlavu

byl jsem omámen, v hrozném stavu.

Myslel jsem si, že v emocích plavu,

zatím jsem se topil a oblékal se do černého hávu…

 

Usekl jsem kus života, usekl jsem kořeny

všechny domy jsou, jak po náletech zbořený.

Všude je prach, pomalu usedá

a má duše tu Tvou hledá…

 

Jsem tady, vím, že stále pro Tebe!

Jsem tu, a Tys šel už do nebe.

Vím, že se sejdeme až tam

kde je lásky chrám.

 

Udělal jsem moc velkou propast

chybí mezi námi most.

Snad To byla léčka, past?

Tak dost!

 

Nechci omlouvat své jednání,

jen teď došel jsem poznání.

A moc rád bych jej sdělil,

vím, že jsem Tě zranil.

 

Promiň, že jsem ťal…

Ty jsi se ptal,

já neodpovídal,

jen utíkal…

 

Utíkal jsem, od všeho pryč

chyběl mi ale klíč…

Narazil jsem na dveře,

které až nebe otevře.

 

Moc mě to mrzí,

vím, že jsi srdce ryzí…

Promiň, co jsem udělal,

že jsem život ťal…

 

 

19. července 2009

 

Sbohem

 

 

Stojím opodál

vítr z plachet jsi mi vzal.

Já jsem se Tě vzdal

a stojím opodál…

 

Vidím Tebe jen

už je to jen sen.

Není bílý den

zdál se mi krásný sen.

 

Byl jsi mojí životní láskou

oči jsem měl zavázané páskou.

Viděl jsem srdcem, zamilovaný

hluboce v Tebe, city opětovaný.

 

Pak přišel zlom

spadl stoletý strom.

I s kořeny vyvrácen

jsem osudem potácen.

 

To, co jsme zaseli,

na zádech nosili

oba jako jeden muž

nebude to už.

 

Pospolu jsme kráčeli

a dřív co vláčeli

přešli jsme přes mosty

vstříc k budoucnosti.

 

Zakryl nás pak mrak

stal se snu pravý opak.

Ty jsi stál, já šel

za nohy osud pověšel.

 

Myslel jsem, že pevné jsou mé hradby

zatím citlivé jsou, jako něžné skladby.

Píseň lásky jsem pak křičel

a o Tebe nadobro přišel.

 

Čekal jsem tenhle okamžik,

že přestoupíš na jiný spoj…

Mě ale teď bolí žít

nechci žádný boj.

 

Nechal ses obejmout někým jiným

jak bolí tyhle láskyplné činy.

Věděl jsem to, že když se Tě vzdám

nezůstaneš sám.

 

Ale proč ta bolest mým srdcem

prošla jako rána mečem?

Proč jsem brečel celou noc

a proč slz není ještě dost?

 

Proč Ti říkám, že to chápu

ale v emocích tápu?

Proč bolí tenhle čas?

Kdy se vrátí slunce jas?

 

Slyším píseň svého nitra

slyším, co šeptá mi zítra.

Vím, že mi bude zase líp

ale je to těžké prožít.

 

Je to skála, na kterou narážím

šel jsem do toho s vědomím, že nohy si podrážím.

Věděl jsem, co mě čeká

proč ale teče z očí dravá řeka?

 

Musím se s tím vyrovnat

svůj život urovnat.

Ale tak hrozně to bolí,

cesta se mi pod nohama drolí.

 

Víš, když vnímám Tě blízko sebe

vnímám, i kousek nebe.

Je mi šťastně…

A přesto světlo zhasne.

 

Když jsi ležel vedle mě

myslel jsem, že má mysl neusne.

Pak slzy stékaly mi na polštář

viděl jsem Tvou svatozář…

 

Viděl jsem své chyby

viděl jsem v síti ryby.

Viděl jsem, že bez vody se dusí

ale přesto tudy musí.

 

Vytáhli nás, jako ryby z akvárka

v osudu jsme byli celá várka.

Každý však pluje do jiného moře

nyní skrze bolest a hoře.

 

Až budeme ve vodě kam patříme

možná ve velkém zrcadle se spatříme.

Zamávám Ti ploutví sbohem

pohádka končí v dobrém!!!

 

 

 

20. července 2009

 

Znovuzrození

 

Dnes jsem následoval tiché loučení,

z předešlých gest přišlo poučení.

Dnes jsem řekl poslední sbohem

dnes jsem plakal naposledy nad hrobem.

 

Odcházím, zanechávám za sebou hřbitovní kvítí

jdu do míst, kde sluncem zalité město svítí.

Už nebudu sedět na náhrobním kameni

a čekat, až budu se moc vyplakat na rameni.

 

Prošel jsem branou, zamkl ji na klíč

opustil jsem touhy, obavy i chtíč.

Svět je tu dál, krásné místo tady

přijímám i krchov a jeho hradby.

 

Bylo tam moc velké ticho, klid

jdu tam, kde je mumraj a lid.

Nechci jen tak nečinně sedět

dál na zlatá písmena na kameni hledět.

 

Poslední ohlédnutí za zavřenou bránou

poslední sbohem s otevřenou ránou.

K lékaři si dojdu pro lék

přichází Čas, syn jeho Věk.

 

Pomůže mému srdci, aby duše byla svobodná

vážím si toho, že tomuto byla hodna.

Děkuji za zkušenost, děkuji za tu dobu

děkuji, že našel jsem sílu vstát z hrobu.

 

V lidském nitru se skrývá pevnost skály

v lidském srdci lásky, aby se nic nebáli.

V emocích je zdroj, hnací síla

k vykonání Velkého Díla.

 

Otevírám se, nacházím studnu bezednou

pouhým pohledem dokážu se ze dna vyzvednout.

Rozpouštím zdi, rozpouštím hranice

tenhle život není přestupní stanice.

 

Dokážu více, nadešel čas

přinést světlo, ukázat jas.

Sundávám omezení

vycházím z vězení.

 

Už na mě nebude mít vliv

měsíc ani odliv.

Ani planety, ani vesmír,

budu láska a mír.

 

Pozvednu lidství na novou úroveň

přijde slunce tam, kde byla povodeň.

Budu záchrana v době krize

už mám vhled, mám vize.

 

Budu zázrak tam, kde ztrácí se naděje

budu energií, když se nic neděje.

Budu hluboký oceán, moudrost a vědění

já jsem ten, co sám sebe změní.

 

Naslouchám Bohu

vím, že mohu.

Splacení dluhu

jsem rolník bez pluhu.

 

Orat půdu pro zasetí zrn

vyndat zaseklý trn.

Obdělat emocí lán

tak, jak říká mi Pán.

 

Zalévat osení lásky a citu

nechat vzrůst člověka ke květu.

Každý den vyléčit napadené,

znovu narovnat zlomené.

 

Já jsem světlo a pravda a láska…

 

Bože, prosím dovol mi rozzářit svou bytost

dojít naplnění, nalézt sytost.

Pomoz mi prosím, jít cestou skrze Krista

ukázat lidem, kolik v srdci je místa!

 

Chci jít Tvou vizí, Tvým plánem

jsem dítě Tvé, Tys mým pánem.

Dovol mi, prosím, abys byl mým vzorem

dovol mi kráčet úrodným polem.

 

Děkuji…

 

 

22. červenec 2009

 

Vítěz, jeden z nás

 

Vítěz, je jeden z nás,

ale já jsem prohrál.

Měsíc světlo zhas

čas k tomu dozrál…

 

Řeknu, proč jsem stál

tenkrát opodál…

Byl jsem přesvědčen

zraněný a vysvlečen.

 

Nebyl jsem schopný slov

nad hlavou hejna sov.

Déšť mi rány smýval

Ty ses na mě díval.

 

Jak jsem křičel opodál

plakal a umíral.

Tvá slova jsem neslyšel

z Tvých úst možná ani zvuk nevyšel.

 

Držet jsi mě chtěl pro sebe

já chtěl volnost, do nebe.

Utíkal jsem z Tvých pout

po moři jsem chtěl plout.

 

Tys mě svíral v náručí

za budoucnost neručím.

Musel jsem jít do své zahrady

jenom mě mrzí, že přes zrady.

 

Teď, když už jsem zase na slunci

Tys řekl mi, že s jiným jste milenci…

Mé nitro se otřáslo bolestí

jsem jako sevřen do kleští.

 

Nemůžu dýchat, nemůžu spát

nemůžu jíst, chce se mi řvát.

Vidím půdu, jak nade mnou se točí

jsem pověšen za nohy, kdy to skončí?

 

Spoutaný za zády provazem

kdy dostanu se na zem?

Kdy budu zase stát

kdy už nebudu se bát…

 

Bojím se, že Tvé jméno zašeptá

že chytne Tě za ruce

že kolem prstu si tě omotá

a lapí Tvé srdce…

 

Čas se náhle zastavil,

nechci se dívat, kam cestu osud nastavil.

Drží mě teď jenom pocit

že v srdci nejsou temné noci.

 

V nitru mám spoustu lásky

nechci pouta, na očích pásky.

Chci se usmát slunci vstříc

a svou duši otevřít!

 

Ale do mysli se mi vkrádá

myšlenka jedová v kůži hada.

Jeho krása, jeho zbroj

není to rovný boj…

 

Vím, že jsem císař, co nepotřebuje trůn

ale když vidím jeho sílu, a veze jej silný kůň.

Nemůžu bojovat s jeho zlatým mečem

není to má dovednost, jsem posvěcen…

 

Mou zbraní je láska, jak jej mám mít taky rád?

Jak sebrat odvahu, Ti ho přát?

Jak najít cestu k Vám dvěma

když teď stojí tu stěna.

 

Chtěl bych, abys věděl, jak moc Tě miluju

hluboce svých činů lituju.

Ale život jde dál, život mě odváží

do mého místa, skrz sedmé nádraží.

 

Usedám do vlaku, říkám Ti sbohem

přes sklo a kouř, vlak točí kolem.

Pomalu se rozjíždíme, dívám se Ti do modrých očí

naposledy, dlouze, abych si to pamatoval na storočí.

 

Vlak se rozjíždí, pomalu mizíš

chvíli mám pocit, že mi chybíš.

Ale já vím, že čeká mě budoucnost

čeká mě jiné postavení, jiný post.

 

Děkuji za zkušenosti, děkuji…

 

 

28. červenec 2009

 

Teď

 

Odešel jsem z temného lesa

odešel jsem z houští-

bylo to jako 40 dní v poušti.

Teď mnou prochází zažité chvíle-

svěřuji osud té mocné síle.

 

Prochází mnou velká záře,

nejde mi vidět ani do tváře…

Dýchám teď volně-svobodně,

najednou z mála je hodně!

 

Z malého paprsku srdce svíčky,

je teď oheň, co teče jako voda z pramene říčky.

Najednou skrz vodopád,

nacházím snad:

 

Nový život v sobě,

vše ostatní zůstalo v hrobě.

Teď začínám opravdově žít,

probouzím se a přestávám snít!

 

Pomalými krůčky teď jdu, nechám se vést-

dovoluji své duši kvést…

 

 

28. červenec 2009

 

Poslouchej můj hlas

 

Poslouchej můj hlas

přišel správný čas!

Slunce doma jas

poslouchej duše hlas!

 

Našel jsi duši svou

spojil jsi světlo s tmou.

Našel jsi záři paprsku

vesmír se vejde na hrstku.

 

Archandělé, Serafíni, Cherubové

všichni Boží poslové!

Vítají Tě v čase, kdy vše se spojí

je Jednota, mizí dvojí.

 

Spojíš nebe se Zemí

pokvete na poli osení.

Probuzen ze snění

vše se otáčí a mění.

 

Tančíš tak, jak duše Tvá zpívá

z Tvých očí se Anděl dívá.

Láska v srdci již nedřímá

ale je probuzená a jak cesty do Říma

 

Vede k jedinému cíli

tam, kde všichni žili…

K Božímu jasu

vstříc novému hlasu.

 

Slyšíš to volání, známá slova

srdce Ti buší, znova a znova.

Jdeš za tou písní, tančíš k ní krokem

spojuješ se s jediným tokem.

 

Spojení se vším, Jednota

láska a čistota.

Smývá Ti hříchy Boží dlaň

co Bůh chce, to se staň.

 

I když máš možnost volby

posloucháš digital dolby.

Bůh má smysl pro humor

skrývá se ve výšinách hor.

 

Konečně máš výhled po okolí

jen díky tomu, když se srdce spojí.

Vede Tě cesta za poznáním

jsi s Ním.

 

 

 

 

 

 

1. srpen 2009

 

Poustevník

 

Po cestě kamenité

staré a letité

kráčí si sám poustevník…

 

Nese si lucerničku v dlani

nemá žádné plány

jen si kráčí, poustevník…

 

Všude je tma, jen ta svíčka hoří

on sám do sebe se noří.

Poslouchá svůj hlas

nechá plynout čas.

 

O nic se nesnaží, nic nikam netlačí

jeho duše uvolňuje se v tichém pláči.

Tma a chlad, možná i vítr fouká

on zavírá oči, do sebe se kouká.

 

Pomalu, krůček po krůčku si kráčí

nechtěl prostě být mezi spáči.

Probudil se a pomalu šel

do míst, které nikdy neprošel.

 

Do své duše, do svých emocí

tam, kde se skrývaly bezmoci.

Strach a beznaděj

frustrace a klamy co podváděj.

 

Nechtěl žít už mezi zdmi

nechtěl si prožít jenom sny.

Vydal se cestou k poznání,

ale často ještě pláče do dlaní.

 

Bolí ho srdce, bolí ho na duši

to jak se rodí, rychle jak šípy z kuší.

Je to zrod ke světlu, ke kolu osudu

tam kde byl, já už nikdy nebudu.

 

Vydal jsem se s ním, cestou němou

kde si malé pěšinky své krůčky vinou.

Ta lucerna je jen aby on byl vidět

on však ví a věří, nechce sedět.

 

Poslouchá hlas, své duše píseň

mizí strach i tíseň.

Prostě ví, moudrý stařec

cesta k poznání je v cestě samé.

 

Pomalu svléká svůj šat, plášť jímž se zakrývá

svojí duši hlasu naslouchá, Bohu se otvírá.

Poslouchá, činí Boží vůli

nikdy se nezastaví v půli.

 

Jde dál, ví, že to dokáže

i když v slzách se touhy odrážej.

Zvláštní to stav, když je i není sám sebou

ví, že od teď půjde ve dvou.

 

Pospolu s Bohem, s průvodci kolem

on si uvědomil, že toho je hoden.

Nechce sedět, skrývat se v jeskyni

on už takhle jednat nemíní.

 

Jde, pomalu, velmi pomalu

krůček po krůčku, dolů i do valů.

Bolí ho tělo, je mu i zima

to však ale nevnímá.

 

Věří, ví a je si vědom

že není zakořeněný strom.

Chce jít cestou k poznání

k Bohu pro odpuštění a doznání.

 

Zanechal za sebou všechno bohatství

zanechal za sebou spoustu let…

 

Najednou to světlo všude kolem svítí,

že by lucerna zářila jako kometa, když vesmírem se řítí?

Nikoli…

To v něm všechno hoří

staré se rozpadá a boří.

 

Vzpomněl si na všechny životy i všechny role

vzpomněl na každou cestu i pole.

Jen musel to zapomenout, aby dobře hrál

aby věděl, že na těch místech stál.

 

Teď všechno v jemném paprsku se pálí

tajemství života se postupně odhalí.

Cenou za to, je probuzení ze snění

on už se tam nevrátí, to už pro něj není.

 

Vzpomněl na všechny životy, na všechny z cest

nyní nechá svoji duši k radosti kvést.

Já jsem ta duše, já jsem i poustevník

světlu a probuzení patří velký dík!

 

 

2. srpen 2009

 

Otázek pár…

 

Několik dotazů se mi honí hlavou

jen tak si brouzdají, jen tak si plavou.

Udělal jsem správné věci?

Řídil jsem se nitrem přeci!

 

Co ale ty pocity? Co ty těžké emoce?

Musím jimi projít, dojít konce.

Jak říkal jsem si, že toto mám zvládlé

najednou koukám, co na zemi je padlé.

 

Stará špína, starý prach

bolesti, obavy a strach.

Ego, neschopnost pustit se větví

pohřbít ty, co dávno jsou mrtví.

 

Nechat strom si růst

jsem tam jako půst.

Každá větev bude mít své plody

při sklizni budou hody!

 

Jenže nejde mi úplně v klidu jít dál

jako, kdybych se vlastního světla bál.

Mám na to, abych byl král?

Co když se mi sen, jenom zdál?

 

Hlasy mě volají, a asi nepřestanou

jaké osudové zvraty zase nastanou?

Proč hledám pevné body ještě ve starém vzoru

proč jsem ještě za každým rohem na pozoru.

 

No, tak konec cesty nevidím

vím, že už dávno nesním.

Věřím, avšak opatrně

nemůžu ještě úplně spokojeně vrnět.

 

Chce se mi vystavit věž, ze které bych viděl okolí

ale zůstat v ní, v pasti, to už se mé duši nehodí.

Potřebuje něco jiného, světlo a splývání

tanec a do rytmu kývání.

 

Už nejsem ten, čím jsem býval v minulosti

narostl jsem, vykrystalizovaly mi kosti.

Z vajíčka jsem se vylíhnul a jako housenka

učil jsem se v srdci číst písmenka.

 

Nyní ale zakuklen, sám se svými pocity

volá na mě nitro, prostě procitni.

Neboj se vylézt, roztáhnout křídla

najít v srdci léčivá vřídla!

 

Vždyť jen krůček, jen rozhodnutí

je to, co osud prostě pak jen nutí,

aby pro Tebe zde byl

a Tys šťastně žil!

 

Jsi tu kvůli Velkému Dílu

najdi v sobě tu ozdravnou sílu.

Život Ti právě teď pomalu uniká

mizí, a čas tak utíká.

 

No tak, dokážeš to, zvedni své dlaně

pohleď vzhůru, vzhůru na ně!

Na nebi, v záři hvězd

napiš osud a nech se vést.

 

Brzy, velice brzy vyjde sluníčko

Ty budeš mít vyléčené srdíčko.

Pak splyneš v Jednotu

zahraješ v písni svou notu.

 

Přijde i Tvůj partner duše

proletí kolem jako šíp z kuše.

Budeš muset rychle otočit směr

abys jej chytl než odletí do černých děr.

 

Řekneš mu stůj, zastav se brzy již

tohle není Tvůj kříž.

Sejmeš z něj tíhu, sejmeš z něj prokletí

pak vaše duše v jednu vyletí.

 

Rozsvítí se na nebi další hvězda

je to ten, o němž se Ti ještě nezdá.

Přijde s vločkami sněhu

ucítíš k němu zvláštní něhu.

 

Při čaji, nad kouřícím hrnkem

vás Amor šípem do srdcí cvrnkne.

Jen se začnete smát, jen chichotat

a srdce se bude třepotat.

 

Pak společně, už nebudete cestovat

budete žít a oslavovat.

On léčitel s rukama ve světle

Ty učitel, co jej hledal pět let…

 

 

 

3.-9. srpen 2009 (tábor)

 

Cesta

 

 

Vše co jsem chtěl-

- na své duši se proletěl!

Zažil chvíle plné slz

našel v sobě Velký Vůz.

 

Zavezl mě za emoce

prošel zrádné nemoce.

Skrze mysl prastarou

i rovnici děravou.

 

V suchém listí našel život

ve vodě smrt i zrození

vzdušné zámky, v srdci tklivo

v ohni hvězdné znamení.

 

Ve hvězdách osud plul

hvězdy, jako prostřený stůl.

Letím, ale v cestě půl

našel pomocnou hůl.

 

Dosáhl jsem na symboly

byl jsem mezi koly.

Našel v cestě hvězdnou zář

v zrcadle objevil jinou tvář.

 

Podíval se do duše

ve vodě se cítil suše.

Ve sněhu mrazivém

našel žár, v dešti ohnivém.

 

V nebi zaslechl hlas

nechal zmizet čas.

Odevzdal staré rány

otevřel nové brány.

 

Objevil v sobě klíč

ale chtěl jsem pryč…

Odešel z mysli i těla

v duši objevil křídla anděla.

 

Uviděl světlo, mocnou sílu

prošel důvěrou skrze víru.

Našel jsem souznění srdcí všech

přešel na druhý břeh…

 

 

18. srpen 2009

 

Své místo mám

 

Tam za hvězdnou oblohou, já své místo mám

tam, kde tvoří se Božský plán.

Já jsem zrnko prachu ve vesmíru

avšak v srdci mám ohromnou víru.

 

Dnes přišel vítr, dnes přišla bouře

přinesla s sebou dým z kouře.

Na Zemi, zde, jsem jen jeden z mnoha

a energie se mění v pouhá slova.

 

Tys mi ukázal, kde dle Tebe místo své mám

Ty máš svůj život, svůj plán.

Já jsem jen zrnko prachu na zemi

jsem jen sůl, mezi slzami.

 

Dnes zasekl jsi mečem

vše se ukázalo v ničem.

Sundal jsem závoj

řekl jsi ahoj…

 

Má víra v Tebe rázem mizí

Tvá duše i srdce ryzí.

Já sbohem Ti šeptám

na nic už se neptám…

 

Peťo, tady je to místo, kde naše cesty se dělí

už jsme dva, oba a celí.

Nikdy naše duše už zde na Zemi nesplynou

necháme časy a dobu jen tak si linout.

 

Mávám Ti sbohem, cesty se dělí

mizí ptáčci, co písně pěli.

Mizí barvy, mizí všechno pryč

zamkli jsme bránu, zahodili klíč.

 

Slzy v očích se mi lesknou

mé srdce zpívá píseň tesknou.

Ztratil jsem přítele, ticho a prázdno

slyším ve studni úplné dno.

 

Čekám jen na rozednění

až se mé přání splní.

Vím, a cítím, že pokvetou květiny

zmizí s příchodem slunce všechny stíny.

 

Zavírám oči a trpělivě čekám

má cesta půjde někam.

Já si ji vyšlapu, vytvořím si osud

stejně tak, jak tomu bylo dosud.

 

Přeji si, aby má duše se spojila s Bohem

klidně řeknu životu i smrti sbohem.

Chci splynout v záři a světle

chci být v jasném teple.

 

Chci najít opravdovou lásku a partnera duše

chci malovat barvami, nikoli barvou tuše.

Chci se otevřít lásce bez podmínek

chci najít zázrak na dně vzpomínek.

 

Odevzdávám všechny boly

nechci být jen mezi koly.

Najdu si své místo z pohledu vesmíru

najdu v sobě novou sílu.

 

 

27. srpen 2009

 

Obraz

 

Veliký umělec vzal štětec do ruky

a i barvy s paletou.

Zakázka pro něj bez záruky

kde tahy se nepletou.

 

Plátno, veliké jako život sám

zatím jen prázdná místa,

kam já ty všechny barvy dám

nebo některým řeknu astala vista?

 

Použít je všechny nemusím

některé zde vůbec nebudou

jen o Nápad poprosím

a nechám se vést vnitřní hudbou.

 

Hraje a zpívá mi do uší

maluji do rytmu a tance

obraz splývá s mojí duší

vnímám všechny esence.

 

Maluji, červenou pro ukotvení

a pevné kořeny

jemné rozvrstvení

a životní koření.

 

Oranžové jsou pestré zářivé

vysílají božské spojení

jak jsou tahy tvořivé,

když dojde k hojení.

 

Žlutá, ty barvo slunce

radosti a vitality

obnovuješ životní funkce

a dodáváš stability.

 

Barvo zelená a růžová

barvo srdečního květu

jste láska co dodává

sílu žít v toto světu.

 

Modrá jako nebe

ať i tvá slova jsou taková

když mluvím na Tebe

ať zázraky vykoná.

 

Hluboké indigo, hluboké jako oceán

jak tiché jsi

když jsem k tobě zván

tak přej si…

 

Fialo, květino koruny

vidíš více

než růži s trny

jsi má svíce…

 

Za těmito barvami duhy,

které splácejí minulé dluhy,

jsou ještě jiné a jemnější,

které jsou světlejší…

 

Přicházejí ve formě energie

jsou to barvy životní magie.

Přináší s sebou pochopení

jsou a přesto to tu není.

 

 

5. listopad 2009

 

Zázrak

 

Jak zázrak člověk očekává

když do sopky po zádech padá.

Cítí její horký dech

v tu ránu leží na zádech.

 

Avšak co to za studený mráz

tam, kde byl sráz

je led

teď hned…

 

Díváš se kolem, slunce nikde

ptáš se, zda někdy vyjde.

Avšak to je úkol pro Tebe

jen tak otevře se nebe.

 

Najdi v sobě zdroj

zdroj mocné energie

vše pak zhoj

v duši harmonie.

 

Jako slunce zář

svatozář.

Zázraky

nad oblaky.

 

Otevři se své nádheře

jako hudba opeře.

Rozevři náruč zázrakům

jdi po značkách náznaků.

 

Přijdou, jen tomu věř

schovávají se tam, kde je keř.

Stačí je jen míti rád

oni přijdou, už není to pád…

 

Létáš, nebojíš se své síly

andělé a víly.

V tuhle chvíli

ujdeš i míli.

 

Jenom nevěš hlavu

jsi v tom splavu.

Jsi v právu

už ne v hávu.

 

Tvá něha se otevřela

hutná energie vyhořela.

Jsi dítě Boží

znovu ožít…

 

Jsi nádherná bytost

jak prožíváš sytost!

Zázrak přišel ve formě změn

nastav jim dlaň.

 

Barvy duhy, tanec duší

jednotě to velmi sluší.

Srdce zamilované buší

nic to již nezruší.